Austrálie, den 13. – Magické balvany Devils Marbles

Zkuste se na chvíli zamyslet nad tím, kdy se vám podařilo během jediného dne stihnout zažít nejvíce zajímavých, až absurdních věcí. Vsadíme se, že by z toho byl pěkný příběh – klidně se o něj podělte do komentářů. A ten náš den s nejvíce podivnými zážitky? Dost možná je to právě ten dnešní – třináctý den v Austrálii. Třináctka byla odjakživa magické číslo. Takže nás asi nemělo překvapit, když jsme během pár hodin stihli následující…

Během 420ti kilometrové jízdy vyprahlým žhavým outbackem jsme stihli přejet obratník kozoroha, ochutnat tu nejlepší mangovou zmrzku na světě, stavit se v bláznivé hospůdce a něco tam nechat, natankovat u mimozemšťanů, prohlédnout si Ďáblovy kuličky a nakonec ještě ujet podezřelým pronásledovatelům.

Jak jsme přejeli kozoroha a ochutnali tu nejlepší mangovou zmrzku na světě

Nejprve jsme po pár kilometrech cesty od hotelu v Alice Springs přejeli kozoroha. Nebojte, ne toho živého, ale toho obratníka. Je to nejjižnější místo na zemi, kde ještě můžete mít slunce přímo nad hlavou (a to pouze jednou za rok, při zimním slunovratu) – čím více na jih pojedete, tím více se dráha slunce na obloze bude odklánět.

Korozoh je na cestě označen malým monumentem, ale protože jinak není s obratníkem nějak zvlášť velká zábava, pokračovali jsme směle dál. Další zastávku jsme si udělali až u mangové farmy. Dočetli jsme se totiž, že tady mají tu nejlepší mangovou zmrzku, respektive sorbet, na celém světě.

Přejíždíme obratník kozoroha

Zastávka to byla trochu zvláštní. Uprostřed ničeho stojí malá budka a uvnitř sedí obrovský pán. Má tam samé mangové dobroty a i když je jeho sortiment sladký, vypouklý pán za pultem se moc sladce netváří. Když jsme se zeptali, jestli má mangovou zmrzku, nevrle odtušil, že “jo”. Vlastně nám to ale udělalo radost. Říká se, že Australané na venkově (tzv. vidláci) jsou pověstní tím, že jsou protivní, neustále blbě naladění a nesnášejí turisty. Tohle byl zřejmě úplně první vidlák, kterého jsme cestou potkali, protože jinak byli všichni naopak hrozně milí.

Venku, kde bylo asi 42 stupňů ve stínu, jsme si zmrzku slízali, uznali jí její pověstný titul a pádili zase o kus dál.

Mangová farma Ti Tree kdesi na cestě po Stuart Hwy

V takovém horku přijde zmrzka vhod! 🙂

Jak jsme podepisovali pětidolarovku, abychom přístě měli na pivo, a tankovali u mimozemšťanů

Kdesi v poušti na bůhvíjakém kilometru se před námi zničehonic zjevila malá hospůdka. Protože stovky kilometrů okolo to byla jediná známka života, stala se tahle plechová bouda okamžitě vytouženým rozptýlením. Ale nebyla to obyčejná bouda. Byla začarovaná!

Nebo přinejmenším kouzelná… Její interiér, obsluha, sortiment i atmosféra je tak jedinečná, podivná a bizarní, že jsme uvnitř mohli na všem oči nechat. Na starý zaplivaný pult jsme si poručili pivko a pozorovali jsme zajímavou výzdobu na stěnách. Všude, od podlahy až po strop, byly vylepené bankovky. Většinou australské dolary, ale nechyběly ani Yeny, mexická pesa či české koruny. A na všech byly podpisy.

“O co jde?” ptáme se barmana. “Každej, kdo tudy projíždí, si tu nechá pár dolarů, aby měl na pivo, až tudy bude projíždět příště.” Vlastně to dává dokonalý smysl. Cesta mezi severem a jihem Austrálie je dlouhá a na každého chystá všelijaká dobrodružství. Pokud chcete jedinou spásnou jistotu, můžete si ji tady připíchnout na zeď. A tak jsme vytáhli pětidolarovku, podepsali ji a barman ji s úsměvem přidal k tisícovkám dalších.

Doleva? Doprava? Na barmana? Za barmana? Člověk tady neví, kam se dřív podívat! 🙂

Až tudy pojedete, hoďte oko na naše dolary, jestli tam ještě visí 🙂

Až tudy pojedete, hoďte oko na naše dolary, jestli tam ještě visí 🙂

Že o blázny není v Austrálii nouze jsme se přesvědčili hned na další zastávce. Potřebovali jsme dotankovat, a tak odbočujeme k první pumpě. Na pumpách obvykle nebývá nic zvláštního, ale když vedle ní stojí opřený velký létající talíř, začnete mít přinejmenším podezření. A když pak vstoupíte dovnitř a kouká na vás zelený mužíček s grilovací zástěrou a všude na zdech visí staré zažloutlé i docela nové výstřižky z novin, je už docela jasné, že tady někomu slušně šplouchá na maják.

Všechny články mluví o tom samém – únosy mimozemšťany, blízká setkání, pozorování ufo, létající talíře nad pouští, podivné chování místních orgánů a několik výpovědí těch, kteří přežili jakýsi laparoskopický ambulantní zákrok, pravděpodobně nekrytý pojišťovnou, na palubě vesmírné lodi. Těžko říct, proč si Marťané vybrali za svůj objekt zájmu zrovna vesničku Wycliffe Well, nicméně pokud zde zůstanete přes noc, pokládá se spíše za smůlu, když žádné ufo nespatříte, než naopak. Hlavně, že se tu nenudí 🙂

Plnou, prosím, jedem až na Mars!

Je libo malá operace v příjemném prostředí naší vesmírné lodi?

Píšou to v novinách, tak to musí bejt pravda!

Devils marbles aneb jak jsme zkoumali Ďáblovy koule

Po 400 kilometrech jsme dorazili tam, kam jsme se celou cestu od Alice Springs těšili – k místu zvanému Devils Marbles. To si můžete přeložit jako ďáblovy kuličky, ale místní aboridžinci by byli radši, kdybyste používali původní název – Karlu Karlu.

Karlu Karlu znamená v překladu velké balvany. John Ross, člen expedice telegrafní společnosti, však v roce 1870 pod vlivem sluníčka celkem trefně poznamenal, že “Celá tahle země patří ďáblovi. Se podívejte, dokonce tu vysypal svůj pytlík s kuličkama”. Ať už John Ross trpěl zánětem básnického střeva nebo prostou dehydratací, museli jsme uznat, že jeho metafora je přesná. Ani stín mohutných balvanů nás neochránil před žárem sluníčka, které bez jediného vánku plnilo nedýchatelný vzduch ohnivým dechem samotného ďábla.

Devils Marbles – Jak ďábel poztrácel kuličky

Devils Marbles – Skoro jako kdyby ty balvany někdo na sebe schválně poskládal…

I všemu odolný ještěr z té krásy ustrne a oněmí…

Devils Marbles – Ďáblovy kuličky všude kam se podíváš!

A támhle nahoru, tak tam se taky nesmí lézt!

Naše fyzické indispozice stranou – tohle místo je naprosto nádherné a unikátní. Není divu, že se stalo jedním ze symbolů australského outbacku. Všude kolem se povalují gigantické rudo-oranžové kulaté a oblé balvany, často poskládané na sobě takovým způsobem, že by jeden z toho uměleckého díla podezíral ruku člověka. Jenže lidský zásah pro tuhle krásu nebyl třeba – příroda si vystačila úplně sama.

Původní vlastníci této půdy, kteří pocházejí ze 4 různých kmenů, mají s tímto místem spojenou celou řadu příběhů. Jeden z nich je o tom, jak kdysi oblastí procházel ďábelský muž Arrange. Ten si krátil cestu tím, že si z vlastních vlasů pletl opasek. Během tvorby módního doplňku upustil na zem několik chomáčů vlasů a ty se po dopadu změnily v rudý kámen. Při zpáteční cestě si pak Arrange ještě párkrát odplivl a jeho sliny se stejně jako vlasy proměnily v balvany.

Skeptičtí fandové geologie bez fantazie se pak spokojí s tím, že balvany vznikly působením vody a větru, když se od tvrdšího jádra usazenin oddrolily jemnější částice.

Nejvíce jasno o původu budou mít zřejmě obyvatelé n vesničky Wycliffe Well, kteří už se těší, až se z balvanů vylíhnou malí zelení chirurgové.

Nestůj tam jak houba v lese a pojď mi pomoct to vodtlačit!

Devils Marbles – Ďáblovy kuličky všude kam se podíváš!

Zaber!

Devils Marbles – Ďáblovy kuličky všude kam se podíváš!

Devils Marbles – Ďáblovy kuličky všude kam se podíváš!

Jak jsme ujížděli před tajemnými zločinci a málem srazili krávu

Večer se nachýlil a my postavili stan jen pár metrů od jednoho z rudých balvanů. Přímo v rezervaci je totiž malý kemp, kde sice není žádné zázemí, recepce či obchůdek, ale zato tu můžete zcela o samotě a v klidu rozjímat pod hvězdami. A protože jsme tu byli úplně sami, měli jsme hvězdy i Devils Marbles jen sami pro sebe.

Plán však bohužel vzal brzy za své. Na kempiště dorazilo spoře osvětlené auto se zatmavenými skly, objelo ho dokola a pak zaparkovalo nedaleko od nás. Motor zůstal puštěný, ale nikdo nevystupoval. Těžko říct, co se uvnitř dělo – zda si tam pár aboridžinců přijelo začmuchat 95ti oktanový nápoj lásky číslo 10, nebo jen znuděná mládež vyrazila na noční tah. Ivetka si každopádně vzala do hlavy, že to je někdo, kdo čeká, až usneme, aby nás následně okradl a zmrzačil.

Po půl hodině Ivetčina obava rozkvetla do plnohodnotné neurózy. A jelikož to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nikdo nejde, rozhodli jsme se nakonec stan zase zabalit a odjet do nedalekého kempu se sprchami, restaurací a hlavně závorou.

Večer se vkrádá mezi ďáblovy kuličky, a tak jdeme zpět k našemu stanovišti…

Rozbalit, postavit, otevřít, vyvětrat, odhalit podezřelé, zavřít, sbalit a jedem pryč…

Jezdit v Austrálii v noci se moc nedoporučuje. Většina zvířat je totiž nejaktivnější právě až poté, co padne tma, a tak hrozí, že vaše karoserie projde bez včasného varování významnou estetickou proměnou. Že nejde o plané řeči jsme se přesvědčili už po dvou kilometrech, to když se před námi zjevila překvapená tlama obrovské krávy. Naštěstí se zdržela stranou a my se pak rychlostí asi 10km/h doplazili psychicky vyčerpaní do kempu.

Noc v Devils Marbles byla jednoznačně nejhorší – nejen, že po nás šli neznámí potenciální pachatelé, ale hlavně se vzduch vyhnaný do teplotních extrémů opravdu nedal dýchat.

Co na nás asi chystá Austrálie zítra…? 🙂