Je 6 hodin ráno a my se probouzíme do ticha rozlehlého kempu Yulara. Vypadá to, že všichni ještě spí. Co si budeme povídat, my bychom si klidně taky ještě pospali, máme za sebou 1500 kilometrů během 3 dnů. Jenže taky máme moc dobrý důvod k tomu, abychom vyskočili ze stanu, nasnídali se, sbalili věci a vyrazili. Dnešek totiž celý patří Uluru.

Cestopis Austrálie - Mapa Uluru
Ráno jsme vyrazili autem k Uluru a pak ho pěšky obešli po 10,5 kilometrů dlouhé stezce. Na oběd jsme se jeli schovat před sluníčkem do kempu. Večer jsme vyrazili na velbloudech pozorovat západ slunce (110 AUD na osobu).

Kolem dokola Uluru

Slunce teprve začíná svou šichtu a my už stojíme u úpatí Uluru. A když říkáme úpatí, tak to myslíme doslova. Hory mají obvykle celkem pozvolný profil, takže když se postavíte na jejich okraj, pořád horu vidíte kdesi v dálce před sebou. Uluru to má naopak. Když se postavíte k jejímu okraji, máte zbytek rudé hory přímo před nosem a můžete se o ni klidně opřít čelem. Je to opravdu prostě jeden obrovský balvan, učený by řekl monolit, zasazený do pouště.

Procházka kolem dokola Uluru má zhruba 10 a půl kilometru. Pokud ale máte štěstí jako my a vyjde vám počasí bez mráčku, budete už po dvou kilometrech prosit o milost. Slunce nad rudým středem Austrálie bičuje zemi a vše, co na ní stojí, neúprosným žárem. Kdo nevyrazí dost brzy nebo si nevezme dost vody, ten skončí jako pohozená vysušená švestka. Ne náhodou jsou kolem stezky rozmístěné vysílačky pro spojení s místními rangery.

I když je Uluru top turistickou destinací a lidí je v národním parku celkem dost, obrovitost hory davy rozmělní a my si tak většinu cesty užíváme relativně o samotě. Stezka nás vede někdy přímo kolem úpatí, jindy zase vybočí a nabídne pohled z dálky. Tu a tam procházíme oblastí, kde se nesmí fotit. Určité části Uluru mají tak silný význam pro původní obyvatele, že si prostě nepřejí, aby se digitální otisky jejich dědictví šířily svévolně po světě. Stejně tak je pro ně nepochopitelná potřeba horu zdolávat a pokořovat. Proto by se již brzy mělo stát šplhání na vrchol minulostí. Pro někoho asi jedinečná poslední příležitost, my jsme přání lidu Anangu vyslyšeli.

Cestopis Austrálie - Uluru
Vyrážíme na cestu kolem Uluru. Je ještě docela brzy ráno, teplota ale brzy stoupne…

Cestopis Austrálie - Uluru
Ivetka testuje pevnost skály. Uluru je překvapivě chladná.

Cestopis Austrálie - Uluru
Možná se vám to nezdá, ale to před námi je vodopád.

Cestopis Austrálie - Uluru
A slunce se rozjíždí na plné paprsky…

Cestopis Austrálie - Uluru
U vysněného Uluru.

Příběhy rudého středu

Uluru je hora plná příběhů. Možná ji znáte pod názvem Ayers Rock. Tak ji pojmenovali přistěhovalci, ale když po dlouhých letech bolestivého soužití Australanů s Aboridžinci plného příkoří a vzájemného neporozumění přišla konečně řada na usmíření a oboustrannou snahu o respekt, vrátilo se na mapu původní označení Uluru (přesněji na mapě dnes najdete oba názvy). Uluru pro lidi Anangu není jen název hory, ale celého jejího okolí, kde žili a dodnes žijí. Nelze jej přeložit, i když v jazyce Yankunytjatjara má blízko ke slovům pláč a stín.

Pro místní kmeny představovala hora přístřeší, loviště, zdroj vody i místo setkávání a vyprávění. Dodnes jsou na stěnách vidět malby znázorňující výjevy z běžného života či symboliku ukrývající v sobě poselství z dob dávno zapomenutých. Není to však pouhý skanzen. Lidé Anangu stále žijí v okolí parku a i když se straní turistů, tak v určitých obdobích berou své potomky k posvátné hoře a předávají jim učení našim očím ukryté.

Cestopis Austrálie - Uluru
Jeden z přírodních přístřešků, pod kterými se první lidé mohli schovat před deštěm i sluncem.

Cestopis Austrálie - Uluru
A támhle nahoře je taky ukrytý příběh…

Cestopis Austrálie - Uluru
Jedna ze zastávek s povídáním.

Pár příběhů se původní obyvatelé uvolili sdílet i s ostatními, a tak jsme měli možnost rozpoznat ve tvarech skal a odstínech jejich barev navždy zachycené vyprávění o chamtivci, který ukradl kořist lovcům z jiného kmene, aby byl nakonec potrestán tím, že jeho skrýš vzplála rudým ohněm. Jak se kutálel dolů, zanechal za sebou černé stopy viditelné dodnes – jen člověk musí vědět, kam se dívat.

Jiná místa zase ukrývají příběhy o ženské intuici, o cestách mladých chlapců na zkoušenou či o trpělivosti při čekání na kořist. Prozrazovat vám je nebudeme, ať tady taky máte co objevovat.

Cestopis Austrálie - Uluru
Turistů může být v národním parku Uluru mnoho, ale na dlouhou procházku kolem monolitu vyrazí jen málo z nich. A užít si Uluru o samotě stojí za tu námahu…

Cestopis Austrálie - Uluru
Chvíli jdeme kolem hladkých stěn Uluru, chvíli nás cesta zavede daleko za krásnými výhledy.

Cestopis Austrálie - Uluru
Už jsme v půlce! :)

Rozkvetlá poušť

Míjíme obří vodopád, který tu je k vidění jen když prší. Teď tu po něm zbyla jen velká černá stopa, jak se rez uchytila na želené mase strmé skály. Všude kolem kvetou bílé a žluté rostliny. Asi měsíc před tím, než jsme sem dorazili, spláchla rudý střed Austrálie velká vlna dešťů, jakou tu už dlouho nepamatují. Díky tomu nejsme uprostřed vyprahlé prázdné placky, naopak – kolem nás se to mezi tou rudou hemží odstíny nejrůznějších barev. Přesto ale květiny mají jakýsi drsný ráz – udržet se tady alespoň na pár týdnů naživu se podaří jen těm nejodolnějším.

Když jsme byli asi ve třech čtvrtinách cesty, nabídla se nám krásná scéna. Zpoza rozkvetlého keře působila Uluru majestátně a živě zároveň. A tak neváhám a skáču za keřík, skrčím se, nastavím objektiv a čekám, až kolem projde párek britských staříků. Dvojice se však náhle zastaví a začne si mě se zjevným znepokojením zamračeně prohlížet. Usměju se na ně, ale příliš to nepomůže, spíš naopak. Nakonec to starší pán nevydrží a nejistým hlasem se ptá “Co tam děláte?”. “Fotím,” trochu zaraženě odpovídám. Britovi se rázem rozzáří očka a zahaleká: “Ježismarjá, to jsme si oddechli. My jsme si mysleli, že tam serete!”

Netřeba asi dodávat, že při dalších fotografických zastávkách jsem zaujal méně podezřelou pozici.

Cestopis Austrálie - Uluru
Rozkvetlá poušť v okolí legendární hory Uluru.

Cestopis Austrálie - Uluru
Člověk se schová za keřík, aby udělal pěknou fotku, a co ho nepotká… :)

Cestopis Austrálie - Uluru
Jsme skoro na konci :)

Na západ slunce s velbloudy

Kruh stezky kolem dokola Uluru uzavíráme zhruba kolem půl jedné. Jsme zpocení jak sprominutím prasata po maratónu, a tak vyrážíme směrem do kempu, kde na nás čeká ledový bazén. Nejdřív se ale ještě stavíme u velbloudí farmy a domlouváme si projížďku se západem slunce nad Uluru (110 AUD na jednoho – je to skupinová turisťárna, ale Ivetka ty chlupáče miluje a já se na to nakonec taky celkem těším). Pak už konečně skáčeme do bazénu. No dobře, je tak ledový, že oba kvičíme jako japonské turistky a lezeme tam po centimetrech asi půl hodiny. Po relaxu obědváme ve zdejší Pioneer Kitchen, kde mají nic moc hambáče s pitím za dvacku.

Když se čas nachýlí k páté hodině, sedáme opět do auta a popojíždíme k velbloudí farmě. Zatím jsme tu jediní, a tak si prohlížíme ustájené velbloudy, odpočívající klokany, pohoršeně se rozhlížející ptáky emu a další tamní obyvatele. Po chvíli už ale máme všechno okoukané, a tak si sedáme v chládku hlavní haly a civíme doblba. Zpoždění už je nějaké podezřelé. Ptáme se tedy jedné z kovbojek, jestli dneska pojedeme na těch vembloudech nebo co bude. “Alo jo, jasně, však v 5 vyrážíme,” odvětí přátelsky. “No, víte, ale ono už je půl šestý,” namítáme. “A nemáte náhodou jihoaustralský čas?”.

Máme.

A co víc, my ani netušili, že existuje nějaký jiný čas. Teda jasně, kdybychom sem včera přijeli ze Sydney, tak by nás horizontální posun na mapě asi donutil zkontrolovat si hodinky, ale při přesunu po naprosto rovné přímce od jihu na sever jsme to jaksi nečekali. Ti Australani musejí být šílení…

Cestopis Austrálie - Uluru
Velbloudí farma nedaleko Uluru má své westernové kouzlo.

Cestopis Austrálie - Uluru
Kterého chlupáče asi dostaneme?

Po další půl hodině se začínají scházet další účastníci zájezdu a my se potutelně culíme. Zatímco jsme tu jako jediní troubové takovou dobu čekali, prohodili jsme pár slov s kovbojkou a ta nám slíbila, že dostaneme toho vůbec nejvíc nejlepšího velblouda. A jestli si myslíte, že jsou podobně jako chlapi všichni stejní, tak se krutě pletete.

Stojíme v řadě a drsný chlapík s kloboukem napařeným do čela si chladným hlasem volá jednotlivé turisty. Každý dostane svého velblouda, dozví se jeho jméno a přednosti. Tenhle hodně dupe, tenhle občas prská, tady na toho pozor a tomuhle nesmíte říkat, kam má jet. Když přijde řada na nás, chlapík spiklenecky mrkne a prohlásí “A vy máte Tanamai. Je to nejkrásnější velbloud v Austrálii a vítěz posledních 3 ročníků velbloudích dostihů.” Pyšně nasedáme a v mysli vyhodnocujeme, jestli poznámka o dostizích představuje nějaké riziko.

Cestopis Austrálie - Uluru
Nasedat, vyrážíme! :)

Cestopis Austrálie - Uluru
Udržet řadu není s touhle partou svérázů vůbec jednoduché…

Cestopis Austrálie - Uluru
A první výhledy na Uluru ze hřbetu velblouda jsou před námi.

Projížďka na velbloudech je moc příjemná. Ploužíme se mezi dunami a rudnoucí výhled na Uluru se v dálce na opačné straně střídá s panoramatem magických skalisek Kata Tjuta. Právě za nimi se slunce na závěr představení australského národního divadla schová, aby publikum zamilovaně vydechne a vydá se zpět do svých stanů a campervanů.

Pro nás to ale není derniéra. Kata Tjuta je nás další cíl. Už ani nemůžeme dospat…

Cestopis Austrálie - Uluru
Jedeme dál, plujeme mezi duny napůl vyprahlé a napůl rozkvetlé krajiny…

Cestopis Austrálie - Uluru
A zatímco Uluru se pomalu ukládá ke spánku…

Cestopis Austrálie - Uluru
…Kata Tjuta se před námi dramaticky halí do západu spalujícího slunce.

Cestopis Austrálie - Uluru
Ani náš Tanamai se i po letech projížděk nemůže toho pohledu nabažit…

Cestopis Austrálie - Uluru
Tak na viděnou zítra, Kata Tjuta…