Tři ostrůvky povalující se kousek od Lomboku – Gili Air, Gili Meno a Gili Trawangan – jsou ideální destinací pro všechny, kteří touží trávit většinu dne dobrovolným grilováním vlastního těla na písečné pláži. My zrovna do této kategorie nepatříme, ale přesto jsme se rozhodli ostrůvky prozkoumat. Gili Air nás pohostilo krásným pohledem na slunce zapadající za Gunung Agung, korály posetým dnem oceánu a předraženými kudami (koňskými taxíky). No a jaké bylo Gili Meno?

Jak jsme se vylodili na Gili Meno

Na Gili Meno jsme vyrazili odpoledne malou lodičkou, která každý den pendluje mezi jednotlivými ostrůvky Gili. Říká se jí Island hopper, protože ostrůvky mají k sobě velmi blízko, a tak se opravdu zdá, že je kocábka – řeklo by se – obskakuje. První, čeho jsme si po vylodění všimli, byly podstatně širší pláže. Na Gili Air když si člověk lehne na pláž, tak má hlavu opřenou o okraj pláže a nohy přitom smáčí ve vodě. Na Gili Meno však byla příroda štědřejší, a tak tu člověk může třeba válet sudy, pokud je to jeho koníček.

Gili-Meno-Vecernicci
Pohodu si na pláži užijete kdekoli, obepíná totiž celý miniostrůvek Gili Meno.

Naše záda však byla ještě zatížená krosnami a pytli s dárky, a tak bylo třeba nejprve najít místo, kde bychom na příští dvě noci složili hlavu. A tady jsme narazili na další odlišnost Gili Meno oproti prvnímu navštívenému ostrůvku, tentokrát už však ne tak radostnou. Hotelů je zde totiž velmi poskrovnu. Gili Meno je tak celkově méně obydlené. V některých průvodcích se dokonce dočtete, že právě Meno je ideální místo pro cestovatele, kteří touží prožít dovolenou ve stylu Robinsona Crusoe. A skutečně, při procházce kolem ostrova člověk snadno narazí na oblasti, které jsou liduprázdnější než školní přednášky s nepovinnou docházkou.

Nakonec jsme skončili v hotelu Kontiki, protože nabízel vcelku příjemný pokojový standard za rozumnou cenu (600 Kč za noc). Nakolik to byla dobrá volba, se dozvíte v dalších částech článku…

Jak jsme potkali paní s kokosama

Jen co jsme se úspěšně ubytovali, utíkali jsme s Ivetkou na pláž. Den už se schyloval ke svému zdárnému konci a my chtěli nachytat poslední paprsky slunce na vyhřátém písku. Podvečer strávený na pláži je příjemný, už jen protože tu není přelidněno. Co však z lenošivého polehávání udělá pravý indonézský zážitek, je kterákoli z usměvavých slečen, které se tu producírují s košíkem plným dobrot na hlavě. Jedna taková se u nás zastavila a ukázala nám své kokosy. Byly hnědé, chlupaté a – hele nechte toho, myslím samozřejmě ty kokosy, co rostou na palmách a které mimochodem podle vědců způsobí ročně 150 případů smrti rozbitím hlavy. Statisticky je tak 15x nebezpečnější lehat si pod kokosovou palmu než koupat se se žraloky.

Gili-Meno-Kokos
Kokos se musí nejprve řádně opracovat, aby si natěšení turisté nevylámali zuby na tvrdé krustě.

Zpět k těm kokosům. Paní plážová prodavačka, celá radostná z nových hladových odběratelů, nám nejprve kokos ozdobila brčkem. Šťáva z těchto zralých chlupatých kokosů je mnohem chutnější, než z těch, které se běžně prodávají pod označnením Young Coconut. Chuť však člověka přejde v momentě, kdy si uvědomí, že brčko, které spokojeně cumlá v kokosovém opojení, je jediné brčko, které paní plážová prodavačka má. Po dopití si jej prostě vezme zpátky a zastrčí kamsi za opasek. Překvapivě je pak mnohem těžší se dál nenuceně usmívat. Vzápětí ale přijde rozptýlení, to když paní prodavačka vytáhne naostřenou kudlu. Nejprve jsem se lekl, že je zřejmě čas platit. Naštěstí je tato bodnosečná zbraň jen účinný nástroj k opracování kokosu, ze kterého je třeba nejprve odsekat tvrdý chlupatý obal. Nakonec nám paní prodavačka kokos pár zručnými hmaty rozsekla do podoby rozkvetlé květiny a my se konečně mohli pustit do ukusování lahodné bílé dužiny.

Jak jsme se potýkali s blázny

Druhý den ráno jsme se celí natěšení vypravili do hotelové restaurace na snídani. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Něco velmi zvláštního však bylo s pracovníky hotelu. Nejprve nám donesli malý papírek, na kterém jsme si zaškrtli, co si přejeme ke snídani přinést. Na první pohled vcelku milý číšník měl ojedinělý verbální projev, skládající se zejména z citoslovců „ugh“ a „eh“. Nebyli jsme si jistí, jestli umí anglicky. Nakonec jím použité výrazové prostředky jsou jazykově celkem univerzální. Že však představují kompletní slovní zásobu obsluhy jsme se dozvěděli v momentě, kdy nám přinesl vše, co jsme si neobjednali. Podobně dopadli ostatní hosté, někteří už byli mírně nerózní ze zmateně pobíhající a mumlající obsluhy.

Gili-Meno-Bar
Pokud se chcete vyhnout šílenství v hotelové restauraci Kontiki, vemte místo v některé z restaurací, které leží přímo u pláže. Najíst se tu dá za 90 Kč na jednoho a obsluha je celkem normální.

Podobná příhoda se pak opakovala, když jsme si půjčili šnorchlovací vybavení. Po chvíli okounění nad korály se mi natrhla páska u brýlí, a tak jsem šel poprosit hotelového pracovníka, aby mi půjčil jiné brýle. Měl ještě tři další, ale všechny měly pásky už zcela přetržené. Tak se rozhodl, že ty moje spraví. Na konci jeho snahy se hromádka brýlí s utrženým páskem rozrostla o nový přírůstek. Zjevně překvapený se pokusil celou situaci napravit jedním mohutným „hmmmpf“ a pak prostě odešel. Jeho kolega, který celé vystoupení sledoval znepokojivě upřeným pohledem, se na mě povzbudivě usmál a já se zmohl jen na rezignované „un-fucking-believable“, načež jsem si šel vypálit oči šnorchlováním bez brýlí.

Náladu jsme si chtěli spravit procházkou po pláži a focením našich pečlivě natrénovaných póz. Došli jsme až na to skutečně nejpodivnější místo tohoto ostrova, kde si pár turistek za drobný poplatek nechávaly namasírovat prsa. Zbytek dne jsme se rehabilitovali na pláži, cpali se ananasy a kokosy a děsili se, co nás asi potká na Gili Trawangan.

Gili-Meno-Ananas
Vypracovat si ananasovou závislost není na Gili Meno vůbec těžké. Slečny s košíky plných tropických dobrot chodí po pláži nonstop a je téměř nemožné odolat jejich trpělivé snaze prodat každému aspoň trs ananasů.

Jak jsme se potápěli u vraku a potkali želvy

Poslední den na Gili Meno jsme se rozhodli, že prolomíme smůlu, kterou jsme tu zatím měli a pustíme se do zábavnějšího dobrodružství. Za 600 Kč jsme si zaplatili šnorchlovací výlet lodičkou. Společně s námi se vydal také jeden holandský pár a osamělý ruský mladík. Ten na nás neudělal příliš dobrý dojem, když si odmítl podat ruku s Ivetkou. Holanďani byli celkem fajn, akorát chudák paní dostala mořskou nemoc a cestou nakrmila rybičky.

Gili-Meno-Rybari
Tohle sice není lodička, se kterou jsme jeli šnorchlovat ke korálům, ale v zásadě se od ní zase tak moc neliší, jen nemá postranní plováky.

Celkem jsme stavěli na třech různých místech. První dvě byla u korálových útesů, kde se proháněly nádherné želvy, za kterými jsme se snažili potápět. Kromě nich nás obklopovaly stovky roztodivných rybiček nejrůznějších tvarů, barev a velikostí. Největší dojem na nás však udělala třetí zastávka, která byla nejdál od ostrova a zavedla nás nad vrak lodi, která tu kdysi ztroskotala. Ležela na dně, úplně celá rozbitá a zarostlá okolní flórou. Ivetka si nebyla jistá, jestli se má nechat unášet pozitivními emocemi z objevného putování, nebo těmi negativními plynoucích z přesvědčení, že vraky jsou typické obydlí žraloků lidožravých. Každopádně si dávala pozor, aby se o nic neřízla, protože to by pak byla během chvíle natuty sežraná. Chtěl jsem jí povzbudit informací o zabijáckých kokosech, ale vdechl jsem pořádný doušek vody a málem se utopil. Poněkud nepříjemný pocit nejistoty se dostavil, když naše loď nabrala směr kamsi do dáli a my zůstali sami s vrakem. To už Ivetka nevydržela a za následný plavecký výkon by se nemusel stydět ani Michael Phelps.

Jak jsme si hráli s papoušky

Šnorchlovací výlet jsme přežili a zbyl nám čas ještě na jeden výlet. Tentokrát však do vnitrozemí ostrova. Uprostřed Gili Meno se totiž nalézá ptačí park, který tu před lety vybudoval jakýsi Australan. Dokonce jsme měli štěstí a potkali ho u vstupu do parku. Vytáhlý běloch připomínal krokodýla Dundee a tak nějak celkově působil dojmem, že vyrostl na palmě. Byl ale moc příjemný a měl upřímnou radost z toho, že se někdo odvážil opustit pláž a najít si cestu do jeho papouščího království.

Gili-Meno-Papousci
Tak tihle dva uličníci po krmení zdrhli ze své klece a spustili celoparkový randál na oslavu.

Vstup do parku vyjde na 120 Kč za osobu a za tu podívanou se určitě vyplatí sem zavítat. Čekají tu na vás legrační papoušci z Austrálie, pestrobarevní papoušci z celé Indonésie, mluvící korela nebo divoce vypadající papoušci z Papuy – Nové Guineje. Také tu mají smrtelně jedovatého pavouka, kterého nechávají volně se pohybovat po parku, jak nám nadšeně ukázal náš milý průvodce. Kromě papoušků tu chovají i malého komodského draka, kterého byste jinak viděli jen na ostrově Flores.

Procházku parkem nám zpěstřili útěkem na svobodu dva velcí papoušci Ara, kteří využili nestřežené chvíle a utekli z klece, kterou jeden z ošetřovatelů zapomněl zamknout. Aby svůj dobrodužný výlet oslavili, spustili papoušci povyk, do kterého se postupně zapojil i zbytek osazenstva parku. Po pár minutách přemlouvání ale nakonec naskákali na tyč a nechali se vnést zpátky do klece. Zřejmě ze strachu před tím smrtelným pavoukem, který se tu potuluje.

Jaké bylo Gili Meno?

Na Gili Meno jsme strávili dva dny a pocity jsme měli rozporuplné. Nepatříme mezi plážové povaleče, a tak jsme uvítali možnost zpěstřit si pobyt na ostrově šnorchlováním a návštěvou ptačího parku. Na druhou stranu i odpočinek na vyhřáté pláži s neustálou kokosovou a ananasovou obsluhou přišel na chvíli vhod.

Gili-Meno-Beach
Na pláži, která obepíná Gili Meno, si snadno můžete připadat jako trosečníci na pustém ostrově.

Celkově se ostrov moc neliší od Gili Air, jen tu je méně lidí a někteří obyvatelé jsou tak trochu mimoni. My si nakonec vytvořili teorii, že jejich antigenialita je způsobená absencí jakékoli školy na kterémkoli ze tří ostrůvků Gili. V podstatě jsou ale obyvatelé dobráci od kosti. Nejlépe to asi vystihuje pán, který tu provozuje záchranou želví stanici. Zhodnotil současnou sitaci želv tak, že je nutné je ochránit před přílivem turistů. Tak jednoho dne posbíral všechny malé želvičky, které se už už těšily do oceánu, a narval je do malého vydlážděného bazénku, kde je krmí rýží, protože nemá peníze na výživnější stravu…

Jo a ještě jeden poznatek – ochutnali jsme na ostrově místní pivo Bintang. Zhodnotili bychom ho asi takto – levně pouze chutná.