Když jsme se v listopadu 2016 vrátili z velkého roadtripu napříč Austrálií, hned jsme měli tušení, že nás rudý kontinent bude brzy lákat zpátky. Je to kout světa příliš rozlehlý a plný dobrodružství na to, aby se jím člověk dokázal jedinou výpravou nasytit. Takže když se sotva měsíc po návratu domů na Filipíny objevila další akční letenka do Sydney, jednoduše jsme jí jako nenapravitelní a bezmocní závisláci na cestování nemohli odolat. Tak nějak jsme ale věděli, že téhle recidivy nebudeme litovat…

Hurá do Austrálie… Ale kam přesně?

Prvotní euforii záhy vystřídal bolehlav v podobě rozhodování, jak s těmi deseti dny v dubnu 2017 naložit. Na další velký roadtrip je toho času málo, ale na nějaké toulání po okolí Sydney je to naopak zase moc. Zvažovali jsme výlety do Blue Mountains, Snowy Mountains, na přetřes přišlo i tajemně znějící Hunters Valley.

Když už to vypadalo, že si budeme muset hodit mincí, napadla Ivetku nová vzrušující možnost. „A co tam, jak jsou ti čerti? Táá… Tasmánie!“

A bylo jasno…

Cestopis Tasmánie - Kde leží Tasmánie
Tasmánii si lidé občas pletou s Tanzánií. Je to ostrov ležící pod Austrálií, zhruba 16 500 kilometrů daleko od Česka. My tam ale poletíme z Filipín, takže to je skoro co by kamenem dohodil. Tasmánii v roce 1642 objevil Abel Tasman během svých objevných plaveb, přičemž na o fous větší Austrálii narazil až o několik let později. Tasmánie je velká přibližně jako Irsko. Žije tu tasmánský čert, žil tu i tasmánský tygr. Pro Australany jsou obyvatelé Tasmánie venkovští balíci, asi jako pro Pražáky Brňáci.

Velký tasmánský plán

Tasmánie má 3 velké výhody.

Jednak je to ve srovnání se zbytkem Austrálie nesporně menší ostrov. To se nám hodí, protože těch 10 dní se tak dá lépe využít a prozkoumat jeho významnou část.

Za druhé je to pořád ještě Austrálie – tedy svět plný úžasné přírody, krásných treků, bajéčného vína a milých lidí. A hlavně teda toho vína, že jo.

A ten třetí důvod? No.. Řekněme, že Ivetka při googlování Tasmánie narazila na zvířátko jménem wombat, okamžitě se do něj zamilovala a vyhlásila jasný cíl – najít alespoň jednoho wombata a umuchlat tohoto roztoumilouše k smrti.

Cestopis Tasmánie - Den 1. - Wombat
Seznamte se, tohle je wombat. Jak Ivetka tohle tasmánské zvířátko uviděla, museli jsme se za ním vypravit. Tuhle fotku jsme později pořídili na ostrově Maria Island.

Sedli jsme tedy nad mapu a naše výprava rychle začala dostávat přesnější tvar. Začneme v hlavním městě Hobart, kde si opět půjčíme jedno z bláznivých aut od chlapíků z Wicked Campers. Pak se vydáme vnitrozemím Tasmánie směrem na sever. Zastavíme u Lake St Clair, přespíme u Burbury Lake a pak hurá do národního parku Cradle Mountain, jedné z ikon Tasmánie. Tady budeme 3 dny trekovat, dokud nám neupadnou nohy, abychom nakonec zase vyrazili o kemp dál – přes vinařskou oblast Tamar Valley až k východnímu pobřeží. V půlce cesty dorazíme do národního parku Freycinet se slavnou vyhlídkou na Wineglass Bay. Odtud už budeme pokračovat jižně přes Maria Island do městečka Port Arthur a Tasmánského národního parku. Poslední den si necháme na Hobart, hlavní město Tasmánie.

Celý plán jsme zanesli do sofistikované mapy. Různými barvami jsme si označili ideálně umístěné a nejlépe hodnocené kempy, zajímavé zastávky po cestě, nejdoporučovanější treky či odbočky ke zvážení. Každý bod na mapě jsme navíc doplnili o veškeré informace o cenách, vzdálenostech, tipech od ostatních cestovatelů – no prostě jsme byli na naše dobrodružství připravení lépe než Kolumbus a Emil Holub dohromady.

Nakonec jsme ještě koupili zpáteční letenky ze Sydney přes Melbourne do Hobartu a už nám nezbylo, než se jen tešit na vytoužený den odletu.

A jako vždy se právě toho dne začalo vše – dokonale připravené a naplánované – rozpadat v naši klasickou cestovatelskou tragikomedii.

Cestopis Tasmánie - Mapa naší výpravy
Taková byla mapa naší výpravy. Začátek a konec v Hobartu, mezitím pěkné kolečko mezi těmi nejzajímavějšími místy. Trekování v národním parku Cradle Mountain, vyhlídka na Wineglass Bay, fauna na ostrově Maria Island a výhledy v Tasmánském národním parku se zařadily mezi top zážitky z našich cest.

Letiště v Manile: První krize

V úterý v předvečer odletu postáváme v hale terminálu 1 manilského letiště a děláme poslední kontrolu před odbavením báglů. Peníze – máme. Pasy – taky. Prášky na spaní a nafukovací polštářek za krk – jakbysmet. „Prima, tak vyndej víza a jdeme,“ říkám spokojeně Ivetce. V tom Ivetka ustrne a vypoulí na mě svoje zelené oči.

„Víza? Ty asi nemám, nebo co…“

Následujících 10 minut vyšiluju, panikařím a nechávám se jímat hrůzou, zatímco se Ivetka pokouší rozdýchat zkomírající letištní wifi. Stáhnutí mailu s vízy trvá jako za dob vytáčecího internetu, ale nakonec se přecijen zadaří. Běžíme hned k přepážce, aby nám nezbytný dokument vytiskl ochotný letištní personál. Ochotný letištní personál ale ze všeho nejvíc připomíná partu sjetých lenochodů s poruchou příjmu informací. Po dalších 10ti minutách psychicky náročné interakce máme vytoužená víza v rukou.

Utírám si studený pot z čela a Ivetka se přiblble chichotá nějakému obrázku na mobilu. „Čemu se prosim tě směješ?“ ptám se nevěřícně. „Ten vypadá úplně jako ty, když jsi zjistil, že nemáme víza,“ zajíká se Ivetka a ukazuje mi fotku.

Neuvěřitelný.

Cestopis Tasmánie - Den 1. Nemáme víza„Ten vypadá úplně jako ty, když jsi zjistil, že nemáme víza…“

Letiště v Sydney: Druhá krize

Pět minut po půlnoci se naše letadlo vší silou prodralo ze smogového oparu Manily a započalo tak 8 hodin dlouhý let do Sydney. V případě aerolinky Cebu Pacific se let zdá ještě mnohem delší, protože díky absenci minitelevize na protějším křesle je vrcholem zábavy dojít si v půlce cesty na malou. U takových přeletů by mohli nabízet alespoň pilulku rohypnolu, jenže veškeré nízké náklady už zřejmě padly na výrobu letáčku s instrukcemi pro eventuální přistání na vodě.

Na druhou stranu jsme tu přemíru času měli jak využít – bylo totiž třeba vymyslet, jak zvládnout absurdně krátký čas na přestup v Sydney. Nákup letenek totiž Ivetka poněkud naivně svěřila mně. Já zanalyzoval všechny možnosti a vybral s bezchybnou logikou samozřejmě tu, která zaručovala nejkratší čas do cíle, abychom měli co nejvíce času na užívání Tasmánie. Bohužel ta hodina, kterou jsme získali navíc, byla ukrojena z času potřebného na přestup. Po krátké kalkulaci jsme došli k nevyhnutelnému závěru, že pro překonání vzdálenosti mezi terminály bude zapotřebí raketový pohon. A taky že jsem úplně nemožnej a už nikdy nebudu letenky rezervovat já.

Plán byl jednoduchý. Jakmile se otevřou dveře letadla, musíme běžet, co nám nohy stačí. S pocitem bezmoci jsme si zobli prášek na spaní a zbytek letu strávili v uklidňujícím hlubokém bezvědomí.

Cestopis Tasmánie - Den 1. Letistni sprint
Tradiční letištní disciplína běhu na 400 metrů překážek. V tom spěchu jsme fotky nepořizovali, situaci však věrně zachytila o několik let dříve rodina McCallisterů.

Když jsme o několik hodin později kecli na přistávací dráhu v Sydney, naše reflexy se pod doznívajícím vlivem koňské dávky Ivetčiných sedativ jen pomalu probouzely k vědomí. Přesto jsme neohrabaně vyrazili kupředu. Odstrčili jsme pomalejšího seniora v klobouku, přeskočili jeho invalidní vozík a spěchali k zavazadlovému pásu, abychom zabrali nejlepší místo. V pozici „Martina Sáblíková na startu“ jsme čekali, až se vynoří naše krosny. Protože jsme chytří, nechali jsme si je v Manile označit štítkem „spěchá“, takže vyjedou mezi prvními.

Po zhruba 20ti minutách jsme u pásu zůstali stát jako poslední v pozici „Martina Sáblíková po diskvalifikaci“, zatímco kolem nás s vrzáním projel invalidní vozík s usmívajícím se seniorem v klobouku. Když se konečně objevily na pásu naše krosny se štítkem „spěchá“, popadli jsme je a vydali se na stíhací závod s časem.

K odbavení jsme zpocení a vyřízení doběhli 2 minuty před uzavřením přepážek. Mně spadl kámen ze srdce, Ivetce naopak začal nový stres – strach z létání má už tak silně vyvinutý, že by snad zbytek cesty raději dojela trajektem. Naštěstí se ale cesta do Melbourne a pak do Hobartu už obešla bez dalších dramat, takže kolem šesté večer naše nohy spočinuly na tasmánské půdě.

Konečně Hobart, konečně Tasmánie

Letiště v Hobartu je jako celá Tasmánie – malé, sympatické a každý se tady na nás usmívá. Než přijede naše bagáž, nabereme si hrst letáků, prospektů a mapiček s místními atrakcemi. Hážeme si krosny na záda a vyrážíme ven. Plnými doušky vzýváme čistý, nevlhký a chladný tasmánský vzduch. Po dvou letech života v Manile naše plíce prodělávají šok z překysličení, ale ani ten nám nezabrání v úsměvu.

Po chvilce bloudění v areálu letiště nabíráme správný směr a vyrážíme k dnešnímu útočišti. Našli jsme jen asi 2 kilometry vzdálené ubytování v kabinkách (Hobart Airport Tourist Park), kam dojdeme pěšky za půl hodinky.

Cestopis Tasmánie - Den 1. Hobart
První fotka z Tasmánie se nijak zvlášť nevyvedla, ale slibujeme, že ty další už budou jen uchvacovat.

Šťastní, že už máme dlouhou a úmornou cestu z Manily za sebou, jsme se se svými krosnami nastěhovali do kabinky, dali si sprchu a sedli ke stolu, abychom se podívali do naší perfektně zpracované mapy se všemi těmi barevně odlišenými body a praktickými informacemi a zkoukli náš plán na zítřek.

S hrůzou v očích zjišťuji, že jsem si před odletem zapomněl mapu uložit a že všechny ty barevně odlišené body a praktické informace jsou nenávratně pryč.

Oznamuji to Ivetce. Zpráva jí podle výrazu ve tváři nedělá radost. Zdaleka se netváří jako vykulený tuleň a atmosféře příliš nepomáhá ani to, že máme v kabince asi 5 stupňů nad nulou. Není tu topení, jen klimatizace, takže výsledný efekt Ivetčina hněvu ještě umocňují obláčky páry, které jí jdou od nosu.

Co tě nezabije…

Po osmi letech společného cestování ale víme přesně co dělat. Máváme nad vším rukou a jdeme ven do blízké restaurace dát si rybku a sklenku červeného. Když se pak vracíme do našeho mrazícího boxu, zachumláme se do tlusté peřiny na gauči, srkáme vařící čaj a koukáme v televizi na pořad o lidech s nejdivnějšími tetováními na světě. Je fajn vědět, že lidé v životě dělají i mnohem horší chyby než my.

Nakonec zalezeme do postele, balíme se do několika vrstev triček, mikin, dek a peřin a usínáme. S párou od pusy spokojeně podřimujeme v blažené nevědomosti, že ta klimatizace, jak zjistíme o 10 dní později, až tu budeme spát podruhé, umí i výborně topit…