Poslední den před cestou do Tasmánie, když jsem se snažil do krosny narvat drona, kamerku GoPro, foťák se 3 objektivy, stativ a čtyři kilometry napájecích kabelů, jsem nadšeně prohlásil: „Každý den vstanu už v pět a budu fotit ty nejkrásnější východy slunce.“ Ivetka nejdřív s úsměvem přikyvovala, vzápětí však vyprskla smíchy. „Vždyť každý ráno ještě 3-krát usneš, pak se dvacet minut převaluješ a vymlouváš se na nemoc, než konečně vstaneš…“

Tento tragický nedostatek víry v mé odhodlání byl hlavní příčinou, proč jsem se dnes (ještě za tmy) vyhrabal ze spacáku a pak se vrávoravým krokem vydal ke břehu jezera Burbury. Navzdory teplotě kolem nuly jsem se cestou spokojeně pochechtával, jak Ivetka bude koukat. Když jsem však dorazil k jezeru, něco tu nehrálo. Neslyšel jsem zpěv ranních ptáčat a obzor se nezaléval hřejivým rozbřeskem. Jak mi posléze došlo, ještě vůbec nebylo ráno. A nejméně hodinu ještě ani nebude. Věděl jsem, že když se vrátím do auta, tak zalezu do spacáku a už z něj nikdy v životě nevylezu, což by Ivetka jistě po zbytek naší výpravy doprovázela patřičnými komentáři. To jsem nemohl dovolit. Rozhodl jsem se zůstat u jezera stát i v třeskutém mrazu a na ten podělaný východ slunce si pěkně počkat.

A nelitoval jsem…

Cestopis Tasmánie - 3. den
Dobré ráno, Lake Burbury…

Cestopis Tasmánie - 3. den
Dobré ráno, Lake Burbury…

Cestopis Tasmánie - 3. den
Doma je tam, kde jsme spolu

Cestopis Tasmánie - 3. den
Dost bylo romantiky, jedééém!

Od jezera Burbury do Queenstownu, světa horníků

S Burbury lake jsme se rozloučili zastávkou na mostě, odkud je krásný výhled na zrcadlící se obraz okolního pohoří. Brzy se cesta začala z nížiny šplhat výš a příroda kolem zdrsněla. Vstoupili jsme totiž na území horníků, kteří se z nedalekého městečka Queenstown vydávali kutat zlato a měď do okolních dolů. Největší frmol tu byl v 19. století, kdy tady žilo skoro 10 tisíc nadšených kopáčů. Dnes je to sotva pětina, ale čas od času někdo narazí motyčkou na ukrytou žílu a město zase na chvíli ožije zlatou či měděnou horečkou.

Na jeden z dolů – Mount Lyell – jsme se zajeli podívat. Připomínal kráter dávno vyhaslé sopky a jedinou známkou života široko daleko jsme byli my dva s Ivetkou. Na dně dolu se povalovaly mraky a stupňovitý reliéf kamenného srázu připomínal poněkud hrubší obdobu rýžových teras.

Cestopis Tasmánie - 3. den Mapa trasy
Mapa pro dnešní den: Z Burbury Lake se přesuneme přes hornický Queenstown až do národního parku Cradle Mountain, kde strávíme odpoledne trekováním.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Loučíme se s Burbury Lake

Cestopis Tasmánie - 3. den
Loučíme se s Burbury Lake

Cestopis Tasmánie - 3. den
Důlní kráter na Mt. Lyell poblíž městečka Queenstown

Jak nehostinné bylo prostředí v horách, tak malebné naopak bylo samotné hornické městečko Queenstown. Westernový nádech architektury se špičatými vrcholky hor v pozadí vytváří neotřelé zátiší, které by se dalo nazvat „Švýcarsko na divokém západě“. Kdyby tu byli kovbojové a indiáni, byli by nejspíš bohatí a neutrální. Kovbojové tu však nejsou. Vlastně to trochu vypadalo, že tu není vůbec nikdo. Procházeli jsme se po tiché Orr Street a nakukovali do výloh krámků, než nás k návštěvě vlákal jediný obchod, kde to trochu žilo. Posnídali jsme zdejší pizza rolku. Překvapivě se ukázalo, že horníci nemají zrovna nadání pro gastronomii. Ivetka rolku chvíli přežvykovala jako měděný drát, aby ji nakonec demonstrativně odhodila do koše a svou recenzi podtrhla konstatováním, že „takovej shit v Austrálii nečekala“.

Ale jinak je v Queenstownu moc pěkně.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Queenstown, město horníků

Cestopis Tasmánie - 3. den
Queenstown, město horníků

Tam, kde kdysi vládl tasmánský tygr…

Cesta vnitrozemím Tasmánie ubíhá rychle. Prázdné silnice jsou lemované nekonečnými travinami, hlubokými lesy a tu a tam vykoukne v dáli zubatá silueta legendární Cradle Mountain. Čím více se k ní blížíme, tím jsou její tesáky hrozivější. Náhle míjíme řadu zaparkovaných aut. Stavíme, abychom zjistili, co v jinak pustoprázdné krajině způsobilo takový rozruch. Pak se z křovin vedle silnice vynoří postavy a tím odhalí ukrytou stezku. Vzhledem k množství odstavených aut se na jejím konci nalézá buď opravdu skvělé čůrací místo, nebo je za tím něco víc. Jdeme to zjistit.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Kdesi v tasmánských lukách

Krátká procházka nás vede na vrchol drobného kopce, kde v úžasu postávají další zvědavci. Stačí se rozhlédnout a hned je jasné, co je tak uchvátilo. Krajina před námi se otevřela jako brána do jiného světa. Hustými travinami se vine tenká silnice, aby se zašuměním náhle zmizela v tmavém lese – a nad tím vším dominuje světu tajemná hora Cradle Mountain.

Podle informační cedule však hledíme na něco ještě zajímavějšího. Právě tady totiž před 80ti lety naposledy spatřili tasmánského tygra. Kdysi byl králem celého ostrova, jenže pak přišli lidé. Přežil 4 miliony let, ale civilizace byla nad jeho síly. Ve žlutozelené trávě, tmavých houštinách a hustých lesích se tak dnes prohání už jen chladný vítr. Po celé Tasmánii se ale stále tu a tam objeví hlášení, že zapomenutého tygra lidé zahlédli. Pokud se někde skutečně ukrývá, udělá nejlépe, když v tom bude pokračovat…

Cestopis Tasmánie - 3. den
Kam nás asi stezka zavede?

Cestopis Tasmánie - 3. den
Krajina, které vévodí Cradle Mountain. Kdysi tu vládl tasmánský tygr.

Cradle Mountain, jsme tady!

Kolem jedné konečně hlásíme příjezd – uděláme check-in v kempu (Discovery Parks) a pak parkujeme před návštěvnickým centrem, vstupní branou do rozlehlého národního parku Cradle Mountain. Auta už dnes nevpouštějí – každý den smí do NP vjet omezený počet aut, který se obvykle naplní během ranních hodin. Kupujeme si tedy lístky na shuttle bus, obědváme, dokupujeme hořák na večerní konzervové orgie a pak už čekáme spolu s dalšími odhodlanými výletníky na zastávce.

Cestopis Tasmánie - 3. den Mapa treků
Užitečná mapa treků v národním parku Cradle Mountain. Naše dnešní trasa je vyznačená bílými tečkami – půjdeme po Overland Track až ke Crater Lake a odtud se vrátíme přes Wombat Poo až k Dove Lake, kde staví zpáteční shuttle bus. Mapku i s dalšími informacemi si můžete stáhnout jako PDF.

Autobus staví na různých místech, odkud se dají podnikat treky všemi směry. My vystupujeme na předposlední zastávce – Ronny Creek. Tady začíná (nebo končí) slavný Overland Track, 10ti denní pěší túra, která zkušené hikery dovede až k Lake St. Clair, kde jsme včera hledali ptakopysky. První část značené stezky vede kolem skal, jezer a vodopádů v nejbližším okolí Cradle Mountain. Máme čas tak akorát, abychom došli až k jezírku Dove Lake a tam chytili poslední zpáteční spoj.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Mezi travnatými drdoly v podhůří Cradle Mountain se prohánějí stroužky horských říček

Cestopis Tasmánie - 3. den
Bájný Overland Trek – desetidenní trasa napříč vnitrozemím Tasmánie

Cestopis Tasmánie - 3. den
Nabalení, vysmátí, ready to go!

Cestopis Tasmánie - 3. den
Cestou necestou ke Cradle Mountain

Cestopis Tasmánie - 3. den
Občas se trek převlékne do úplně jiného hávu, třeba pralesního

Cestopis Tasmánie - 3. den
Kohoutková, zadarmo!

Trek je docela nenáročný. Po dřevených mostcích a kamenných schůdcích nás provází krajinou obsypanou travnatými drdoly, mezi kterými šumí tenké stroužky horských říček. Občas se stezka rozverně pustí skrz jehličnaté lesy, vede nás nahoru a zase dolů a překvapuje epickými výhledy na azurovou soustavu jezer v dálce před námi.

Stavíme u vodopádů, abychom si opláchli obličej. O kus dál zase tiše postáváme před stromem, v jehož větvích se prohánějí barevní paoušci. Po dvou letech života v Manile si připadáme jako tvorové chovaní v zajetí, které poprvé vypustili do volné přírody. Užíváme si to a sedíme na lavičce pod stromem u břehu drobného jezírka. Má romantické kouzlo, když člověk opomene jeho poněkud fekální název Wombat Poo.

Cestopis Tasmánie - 3. den
O romantická místa není v okolí Cradle Mountain nouze…

Cestopis Tasmánie - 3. den
O romantická místa není v okolí Cradle Mountain nouze…

Cestopis Tasmánie - 3. den
Stačí se občas kouknout jinam než pod nohy a hned objevíte pestrobarevné obyvatele NP Cradle Mountain

Cestopis Tasmánie - 3. den
Stačí se občas kouknout jinam než pod nohy a hned objevíte pestrobarevné obyvatele NP Cradle Mountain

Kouzlo tasmánských jezer

U dalšího jezera s přiléhavým názvem Crater Lake zase obdivujeme dokonalou scenérii: neklidná hladina, v niž se zrcadlí rozeklané skály v mracích, naráží s tichým šploucháním do staré opuštěné loďařské boudy. Je tu tak pěkně, že už nikam nechceme. Zůstaneme tady, budeme žít v téhle boudě, naučíme se lovit ryby a pořídíme si domácího wombata a klokana. Potřebuje snad člověk něco víc?

Cestopis Tasmánie - 3. den
Crater Lake – jedno z krásných jezer národního parku Cradle Mountain

Cestopis Tasmánie - 3. den
Crater Lake – jedno z krásných jezer národního parku Cradle Mountain

Cestopis Tasmánie - 3. den
Pohled na jezírko Wombat Poo

Cestopis Tasmánie - 3. den
Kapucka a Ušák – Tasmánská dvojka

Náš první trek končí u jezera Dove Lake, které mají místní i přespolní možná vůbec nejraději – odráží se v něm totiž samotná skála Cradle Mountain. To je výjev tak nepopsatelně nádherný, že u slabších jedinců může vyvolat podlamování kolen, až inkontinenci.

My však musíme běžet – poslední autobus už nedočkavě postává na zastávce. Když odjede, můžeme si buď skutečně ustlat v nějaké boudě a samým dobrodružstvím v noci umrznout, nebo umrznout za chůze při zdolávání 10ti kilometrové zpáteční cesty. Naštěstí nám uchvátaný závěr nevadí – na národní park máme další 2 dny.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Dokonalá dvojice – jezero Dove Lake a zubatá Cradle Mountain

Cestopis Tasmánie - 3. den
Dokonalá dvojice – jezero Dove Lake a zubatá Cradle Mountain

Cestopis Tasmánie - 3. den
Dokonalá dvojice – jezero Dove Lake a zubatá Cradle Mountain

Noční život v Cradle Mountain

Po výstupu zpět v návštěvnickém centru nás zaujala reklama na noční safari. Za stovku na osobu to není úplně nejlevnější zábava, ale jelikož šance spatřit tasmánského čerta jen tak při procházce se blíží k nule, neváhali jsme. Nejprve jsme zavítali do rezervace, kde chovají právě slavné čerty, ale také další neurotické obyvatele Tasmánie, jako je kunovec či vačice.

Prohlídka zahrnuje sledování krmení divé zvěře, ale hlavně zajímavé povídání místních rangerů. Dozvíte se třeba o jejich smutném (ale ještě ne předem prohraném) boji proti zhoubné nemoci, která tasmánské čerty téměř vyhubila.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Velmi vzácný okamžik, kdy je tasmánský čert v klidu

Cestopis Tasmánie - 3. den
Stolovací etiketa tasmánských čertů si na nic nehraje. Kdo víc trhá, prská a cení zuby, ten se víc nadlábne…

Po prohlídce rezervace následovala projížďka autobusem, jehož řidič každou chvíli stavěl a svítil obřím světlometem na krajinu kolem silnice. Pokud jsme si mysleli, že se Tasmánií proháníme celkem v osamění, nemohli jsme se více splést. Každé dva metry se ze tmy rozsvítila očka klokana, pedemelona, wallabyho, nebo se před námi mihla chlupatá zadnice prchajícího wombata. Není divu, že se v celé Austrálii nedoporučuje prohánět se noční krajinou – člověk snadno po pár kilometrech skončí s hromadou plyšáků na předním nárazníku.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Puntíkovaný kunovec!

Jak se zahřát před usnutím

Po nočním dobrodružství jsme se tešili, až si dáme v kempu něco dobrého a zalezeme do spacáku. Plán na klidný večer ale vzal za své celkem brzy. Nejprve došlo k výraznému vzrušení při čekání u umývárny – kolem mě si to totiž propelášil velký huňatý wombat! Ačkoli jsem to pak Ivetce barvitě vyprávěl i se všemi detaily, málem po mě mrskla kartáčkem. Když jsme totiž loni poprvé narazili na klokana, taky jsem se toho zúčastnil jen já, protože Ivetka se zrovna nedívala.

Noční klid nenastal ani po zachumlání do spacáku. Velice rychle jsme totiž zjistili, že vnitřní teplota se vyrovnala s venkovní, což když mrzne, není zrovna báječné. Vyrazili jsme proto s autem na projížďku kolem parku, abychom auto zahřáli. Po zážitku s autobusem a světlometem mi ale Ivetka nedovolila jet víc jak 2 kilometry za hodinu, takže pokud naši spanilou jízdu někdo venku sledoval, musel si myslet, že pomalovanou káru řídí lenochodi v důchodu.

Cestopis Tasmánie - 3. den
Noční projížďky v Tasmánii mají něco do sebe… :)

Až pozdě v noci jsme konečně zajeli zpět do kempu, přeskočili ze sedadel na improvizovanou postel v zadní části campervanu a spokojeně usnuli…