Je sedm hodin ráno a my se probouzíme v příjemném kempu ve vesničce Orford v Tasmánii. K snídani si už tradičně opékáme párky a plánujeme dnešní velký den. Chystáme se totiž vydat do národního parku Tasman a zdolat jeden ze zdejších treků. Zavede nás na mys zvaný Cape Hauy a slibuje neuvěřitelné výhledy. Říkáme si, že po trecích v Cradle Mountain a NP Feycinet to bude mít NP Tasman těžké, ale jak se už za pár hodin přesvědčíme, Tasmánie je skutečným rájem pro milovníky treků…

Dnes se z kempu v Orfordu vydáme na skoroostrov (takže vlastně poloostrov), kde se nachází národní park Tasman a nádherný trek na mys Cape Hauy. Kempovat budeme v Port Arthur Holiday Park.

Ubytování Ubytovaní jsme byli ve skvělém kempu Port Arthur Holiday Park za 31 AUD za noc. Zkouknout ceny kempu
Doprava Auto jsme si půjčili od Wicked Campers, ale dá se rezervovat i přes RentalCars. Zkouknout ceny aut

Cestou necestou do NP Tasman

Kolem osmé nasedáme do auta a vyrážíme. Ivetka vzápětí nalézá “zkratku”. Vede přes vesničku Nugent a už po pár minutách zjišťujeme, že jde o klasickou delší, ale zato horší cestu. Zpevněná silnice se totiž mění v rudou prašnou cestu vedoucí mezi poli s ovečkami, kde není nouze o rozcestí bez ukazatelů. Po vzoru poštovních holubů spoléháme na přirozený instinkt a občas se nám i daří trefit správnou odbočku.

Ráno v kempu Orford. Nějak jsme si to v autě zadýchali nebo co.

Po chvíli drandění na nezpevněné silnici se v Ivetce probouzí touha chopit se volantu a ukázat světu své proslulé řidičské dovednosti. Další půlhodinu mě proto přemlouvá, že i když si s sebou zapomněla vzít řidičák a druhého řidiče nemáme povoleného ani od autopůjčovny, pravidla jsou od toho aby se porušovala, že žijeme jen jednou a vůbec.

Náš spor končí po 20 kilometrech, kdy nás tankodrom vyplivne kdesi v lese uprostřed něčeho, co připomíná improvizovaný kemp. Auta parkují kousek od břehu a místní kempaři nás zdraví, zatímco si chystají svou rybářskou výstroj. My si balíme baťůžek, odhadujeme potřebné množství vody a nakonec vyrážíme na náš poslední trek v Tasmánii. Bude 11 kilometrů dlouhý a zpátky bychom měli být asi za 5 hodin. Tak hurá na Cape Hauy!

Hurá na legendární trek Cape Hauy

Úvodní kilometry na nás působí snadným dojmem. Stezka je krásně upravená a vede kolem zálivu, který plní vzduch příjemným chladnějším vzduchem. To se hodí, protože na obloze není ani mráček a slunko se pěkně opírá do korun stromů, které nám zatím poskytují úkryt.

Poté se stezka mění v kamenné schody vedoucí vzhůru až k rozcestí. Tady se z cedulí dozvídáme, že si trek – když budeme chtít – můžeme prodloužit na více dní a navštívit i další skalní útesy. Snad někdy příště…

Další kilometry vedou příjemným lesíkem, kde se stezka občas mění v sérii můstků chránící místní vegetaci před náporem horalů. Tu a tam na nás z křoví zamrkají překvapení walabíci, čímž máme o zábavu postaráno.

Za pár minut nás stezka vyvede z lesa na holou pláň a před námi se otevírá úžasný pohled. Obzor je vyplněný modrým oceánem, do kterého se zakrojují obrovské útesy. Ty se tyčí do závratné výšky a na jejich vrcholku se zelená nízký porost. Útesy se směrem k horizontu zužují a my sledujeme tenkou linku naší stezky, jak se jako na horské dráze pohupuje nahoru a dolů, lemujíce nezkrotný terén mysu Cape Hauy.

Je to ještě pořádný kus cesty, ale i odtud je jasně vidět, že nás za našlapané kilometry trek odmění parádními výhledy. Posilňujeme se tedy vodou a odhodlaně se pouštíme do poslední fáze našeho treku.

Chyť svůj rytmus, kupředu, cíl už máme v dohledu!

Na vrcholku světa

Šlapeme po kamenitých schodech nahoru a dolů a co chvíli stavíme, abychom si vyfotili nové panoráma. Jak se blížíme k útesům, všímáme si jejich nezvyklé struktury. Čedičové skály totiž vypadají, jako by je někdo postavil z menších stavebních bloků. Některé působí dojmem, že se co nevidět zhroutí do oceánu pod sebou. Tento apokalyptický pocit ještě umocňují vlny, které se o skály neúnavně tříští, jako by se nechtěly dělit s pevninou o svou volnost a svobodu.

Že si svou silou oceán někdy vymaní úpravu terénu je nám jasné i z pohledu na osamocená skaliska, která ještě před pár tisíci lety byla součástí pevniny. Pohled na zužující se mys Cape Hauy je opravdu uhrančivý – o to více, že stezka vede až na samotný konec útesu.

Po dvou a půl hodinách jsme konečně v cíli. Stojíme na vrcholu několik stovek metrů vysokého mysu Cape Hauy a zhypnotizovaně se díváme pod sebe. Kam až oko dohlédne se rozprostírá jen oceán a nám se nabízí pohled jako z helikoptéry. Stezka je místy tak blízko okraji, že mě Ivetka tahá za triko, abych se k nebezpečí nepřiblížil víc, než je zdrávo.

Kdo by se však chtěl podívat na útesy zezdola, má i jinou možnost, než se zřítit dolů – jedna společnost sem totiž pořádá každý den výlety lodí, na které máte příležitost nechat se osprchovat vlnami tříštícími se o skály jen pár metrů od vás. My jsme však nahoře, a tak si dáváme sváču a sbíráme síly na cestu zpátky…

Cape Hauy. To nejlepší místo pro lidmi trpícími závratěmi.

Úmorná cesta zpátky

Kolem jedné hodiny odpolední se loučíme s neuvěřitelným pohledem na oceán z mysu Cape Hauy a vyrážíme po stejné stezce zpátky k autu. Čeká nás nejdrsnější část treku – po obnažené stezce nechráněné před sluncem šlapeme do schodů a co 50 metrů stavíme. Zásoba vody se neúprosně snižuje, a tak se snažíme šetřit malými loky, co to jen jde.

To máme jít zpátky v tom vedru? A nejde to třeba jinak?

Po pár minutách je nám jasné, že trek na Cape Hauy se do našeho deníku zapíše jako ten vůbec nejnáročnější. Jedenáct kilometrů není tak moc, jenže slunce a náročný terén si vybírají svou daň. Triko už mám tak propocené, že by se s ním dal rozehnat dav demonstrantů – a když došla i poslední voda, přestalo nám být do řeči.

Záchrana přišla až poté, co jsme se dokodrcali k okraji lesa. Tady už na nás čekal stín a cesta ubíhala veseleji.

Až támhle někde vzadu v zálivu je naše auto…

Kolem třetí oslavujeme návrat k autu a hltáme vodu z lahví, které jsme si chytře nechali v kufru, protože kdo by se s tím tahal takovou dálku, že jo.

Sedáme do auta, otevíráme okýnka a jedeme do kempu Port Arthur (31 AUD), abychom si tu dali osvěžující sprchu.

Večerní dostaveníčko v Port Arthur

Náš den však ještě nekončí. Jedeme do vesničky Port Arthur – je třeba dokoupit jídlo na náš poslední zítřejší den. A když už jsme tady, rovnou se stavíme i v návštěvnickém centru, abychom si koupili lístky na zítra. Lístky na co? No přece na prohlídku zdejší slavné věznice!

Příjemná paní v centru nám radí, že i když máme lístky na zítra, můžeme se klidně i teď po areálu projít. Procházíme se tedy mezi krásně žlutými listnatými stromy až ke kostelíku a čteme si o historii Port Arthur plné příběhů o zločincích a vězních a snaze přimět je k rozumu.

Příběhy jsou to zajímavé, ale více vám o nich povíme zase v dalším článku. Zítřek totiž bude patřit právě Port Arthur – a nejen jemu, také se podíváme na další místa v NP Tasman.

Teď je čas na večeři. A že máme po treku na Cape Hauy pořádný hlad, stavíme se v podniku Fox and Hounds, abychom si také jednou dopřáli pořádné hody včetně zdejších slovutných ústřic. Večeře za 88 AUD je docela ranec, ale co už.

Žijeme jen jednou.