Kostarika, den 2. – K zahradám s vodopády La Paz

Většinou, když se probudíme, je naše touha zůstat ještě chvíli pod teplou peřinou větší než potřeba vstát a přivítat nový den. V pondělí 18. listopadu to však bylo jiné. Tak například jsme vůbec neměli peřinu. Hlavně na nás ale za dvěřmi čekala Kostarika – místo, kam jsme se chystali přes půl roku a kam jsme se málem ani nedostali. A jak jsme si tedy užili první den?

První den v Kostarice jsme se vydali z Alajuely přes vodopády La Paz až do městečka La Fortuna pod sopkou Arenal.

Rozloučení s Alajuelou

Úspěšný den prý začíná dobrou snídaní. Nechtěli jsme nic nechat náhodě, a tak jsme si v hotelu Los Volcanes dopřáli pořádnou porci ovoce, čerstvý ananasový džus a poprvé také typický zdejší pokrm – rýži s fazolemi. S hlavami skloněnými nad mapou jsme usrkávali výbornou kávu a vymýšleli, kudy se dostaneme do zahrad La Paz – našeho příštího cíle. Cestou do pokoje mě zastavil chlapík stojící u recepce. Vyptával se, odkud jsme a kam se chystáme. Prý byl párkrát v Česku, pochází z Ameriky a už 11 let žije v Kostarice, protože to tu je lepší. A vůbec nejlepší že je to prý na pláži u městečka Dominical poblíž Manuel Antonia na pobřeží Pacifiku, kde bydlí. Pozval nás, abychom se u něj stavili, že nám všecko ukáže. Normálně by člověk čuchal nějakou zradu, ale tady jsou všichni tak upřímně přátelští, že jsme si v našem plánu pro případnou návštěvu Dominicalu rezervu nechali.

Naše ubytování v hotelu Los Volcanes v Alajuele.

Posilnění snídaní a kávou jsme hodili krosny na záda, zamkli náš první pokoj v Kostarice, naposledy se poradili s recepčním o nejlepší cestě do La Paz a vyrazili k autu, které jsme nechali předešlý den na parkovišti poblíž. Konečně se nám tak naskytl pohled na denním světlem odhalené ulice Alajuely. Oproti večeru se tu hemžilo daleko více lidí. Nasedli jsme do auta, zamávali hlídači parkoviště a vyrazili do úzkých uliček plných jednosměrek a Kostaričanů pobíhajících sem a tam. Ještě než jsme se vymotali z ne příliš okrasného města, stavili jsme se u sámošky, abychom si udělali zásoby pitné vody na cestu a při té příležitosti také vyměnili dolary za colóny. Jeden dolar tu měl během naší návštěvy hodnotu přibližně 500 colónů.

Vzhůru do La Paz

Z Alajuely do La Paz jsme jeli asi 30 kilometrů po docela příjemné silničce, která se vlnila jako Ivetčiny vlasy po dešti. Když už mluvíme o počasí, bylo by dobré zmínit, že naše výprava v druhé polovině listopadu byla tak trochu vabank. V tomto období totiž končí období dešťů, což znamená, že každý den je 50% šance, že bude lít jako z konve. Odměnou je však menší počet návštěvníků a nižší ceny za ubytování. Risk nám vyšel, sluníčko hřálo o sto šest a naše jediná starost tak bylo naladit stanici, která neloudí zvuky jako když drhnete kočkou o valchu.

Počasí nádherné, silnice rovná, auto spolehlivé – první den v Kostarice se vyvedl.

Asi 7 kilometrů před zahradami La Paz jsme dojeli ke křižovatce, kde nedočkavě postávalo pár aut. Postupně každý řidič včetně mě vylezl a šel se zeptat černovlasé paní s oranžovou vestou, kdy už budeme moci vyrazit. „Za 4 hodiny, pane, spravujeme silnici, to víte,“ odvětila mi usměvavá Kostaričanka, načež sundala pendrekem okolo letícího komára. To byla poměrně tvrdá rána pro náš plán, protože po návštěvě La Paz nás čekalo ještě 100 kilometrů do La Fortuny. Přemýšleli jsme, jestli má smysl čekat nebo se mezitím jet podívat jinam. Nakonec jsme se rozhodli, že využijeme chvilku pauzy k návštěvě poblíž stojícího krámku se suvenýry a pamlsky a pak se uvidí. Tato taktika naštěstí slavila úspěch, protože za půl hodinky si to paní s pendrekem rozmyslela a auta pustila dál. O pár sušenek těžší jsme se zase rozjeli a pokračovali v cestě, tentokrát už po prašné a ne tak pěkně upravené.

V zahradách La Paz si člověk udělá snadno nové kamarády…

Za pár minut jsme dorazili na hlídané parkoviště před vstupní budovu zahrad La Paz. Za 76 dolarů jsme získali dva lístky do celého areálu a mapku. Jako první jsme se rozběhli k obrovské voliéře s tukany, kteří se nechali nosit na rukou, hladit po zobáku a ochotně pózovali před foťákem. Tukanů existuje okolo 30-ti druhů, jsou různě zbarvení a jdou od sebe dobře rozeznat i podle barevných vzorů na jejich velikém zobáku. My jich v parku napočítali asi 10, což podle velikosti Ivetčiných zorniček stačilo k dokonalé spokojenosti.

Tukani v zahradách La Paz.

Další velká hala zastřešená sítí v sobě ukrývala tisíce motýlů nejrůznějších velikostí a barev. Nejvíce nás uchvátili obrovští motýli se zářivě modrými křídly, kteří chvilku neposeděli. Někteří motýli si po dlouhém letu přiletěli oddychnout na naše ramena, jiní bohužel skončili částečně na podrážkách bot návštěvníků, částečně obtisklí na zemi.

Velkým halám s motýly se v Kostarice říká Mariposaria.

Nad neslavným koncem pár desítek motýlů však nebyl čas truchlit. Hned u další zastávky se totiž kolem nás začali mihotat malí kolíbříci. Přilétali sem nasávat šťávu z krmítek rozestavěných okolo cesty tak, aby si každý mohl prohlédnout jejich 90 kmitů křídel za sekundu, díky kterým mohou létat pozadu, do stran nebo třeba na místě.

Kolibřík dokáže mávnout křídly až 90-krát za vteřinu, což – pokud jste blízko – zní jako kdyby kolem vás prolétala helikoptéra.

Další zastávkou byly zasklené vitrýnky s hady všech možných velikostí. Někteří se hrozivě ovíjeli kolem naaranžovaných větví, jiní o své nebezpečnosti dávali tušit nezdravě barevnou kůží. Docela dost jich bylo jedovatých, pár dokonce tak, že by jejich kousnutí člověk už nerozchodil, například od takové korálovky.

Pestrobarevně pomalovaná kárka tažena kravami je národním symbolem Kostariky.

O trochu méně hrozivá byla výstava žabek. Ty totiž neměly na denní aktivitu ani pomyšlení, všechny spokojeně pochrupovaly ukryté uvnitř zelených listů. Díky dokonalému barevnému sladění bylo občas dost těžké žáby najít, většinu nám ale pomohl odhalit průvodce, kterému díky vycvičenému oku nic neušlo.

Prošli jsme okolo klecí s opičáky a dostali se k napodobenině obydlí původních obyvatel, kde nám spoře oděná obyvatelka nabídla něco na zub a na zahnání žízně. Bohužel naše chuťové pohárky nebyly na tyto místní delikatesy úplně připraveny. Darovaný čaj chutnal přibližně jako kozí moč našlehaná tchořím ocasem, a tak skončil v koši opodál. Jakýsi ztuhlý sýrový chomáč chutnal ještě o něco hůře, a tak putoval tamtéž. Náladu nám spravil pohled na dvojici indických krav zapřažených za barvitě zdobenou káru, která patří mezi národní symboly Kostariky.

Na první pohled pravá divočina s vodopádem, ve skutečnosti protkaná pohodlnou stezkou s vyhlídkami.

S tvářemi dočasně poznamenanými gastrozážitkem jsme pokračovali dál po stezce směrem k vodopádům La Paz, které se už v dálce ozývaly hřměním dopadajících tun vody. Stezka nás provedla kolem dvou vodopádů, obou přibližně 30 metrů vysokých. Vyhlídek je cestou hned několik – z mostu, z platformy umístěné jen pár metrů od vodopádu, ze stezky samotné či z velkého plácku pod vodopádem, který je smáčen přívaly rozprášené vody.

Místo, kde se všechno jmenuje La Paz – zahrady La Paz, vodopády La Paz, řeka La Paz.

Některá místa na stezce v zahradách La Paz jsou k vodopádům až nebezpečně blízko.

Jen pár metrů před koncem stezky jsem náhle přerušil krok a zastavil Ivetku. Přes cestu se totiž přehnal černý chlupatý stín. Že by opička? Za chvilku se přihnal další a pak ještě jeden. Žádná opička, ale celá rodinka malých medvídků! Jeden za druhým utíkali z kopce, přehopsali stezku a pokračovali kamsi do hlubin pralesa. Než jsem stačil vytáhnout foťák, přeběhlo před námi nejméně 10 chlupáčů. Já si posteskl, že mi ušla skvělá fotografická příležitost, Ivetka si oddychla, že mě tentokrát nic nepokousalo a pokračovali jsme dál. Za pár metrů nás stezka dovedla k budově s krámkem se suvenýry. Jaké překvapení nás čekalo, když jsme z krámku vyšli na zastávku autobusu – chlupatá rodinka se tu uvelebila na sedačkách, procházela se po prašném parkovišti a zvědavě si nás prohlížela. Jeden z chlupáčů se vydal k nám, postavil se na zadní a zkoumal, jestli nemáme něco k snědku. Další se vyšplhal do odpadkového koše, kam záhy zmizel. Tentokrát už jsem stihl tasit foťák a malé nezbedy zvěčnit na památku. Chlapík sedící opodál nám prozradil, že chlupáči se nazývají white-nosed coati – v češtině nosálové bělohubí.

White-nosed Coati neboli nosál bělohubý.

Autobus nás hodil zpátky k parkovišti, kde jsme nasedli do auta a vyrazili na 100 kilometrovou štreku do městečka La Fortuna, které leží ve stínu sopky Arenal. Narozdíl od Alajuely hraje La Fortuna všemi barvami. První, co však člověka skutečně uchvátí, je výhled na sopku z hlavní silnice, která jakoby vedla až k jejímu úpatí. Na první pokus jsme náš hotel Montereal nenašli, omylem jsme celou La Fortunu přejeli a skončili až kdesi u hospody na půl cesty k lázním, které lemují cestu až k národnímu parku Arenal. Na druhý pokus už jsme trefili. Hotel nás vyšel na 65 dolarů za noc. Pokoj byl až nadstandardní, s televizí, měkkou postelí, teplou vodou a bazénem jen pár metrů od terasy. Ideální místo, kde si odpočinout po prvním dni a nabrat síly na další výpravy do okolí.

Na cestě z La Paz do La Fortuny se nám naskytl krásný pohled na přírodou obklopenou Kostariku.

Příjezd do La Fortuny je se vší parádou – uvítá vás totiž 1800 metrů vysoký a stále činný vulkán Arenal.

Barevné domky v La Fortuně člověku dokážou po zadrátované Alajuele zvednout náladu.

Hotel Montereal nepatřil mezi ty nejlevnější, ale výhled z pokoje stál za to…

Večerní odpočinek u bazénu v hotelu Montereal v La Fortuně bodl.