Bylo pondělí 29. dubna 2013 a čas zvolna ukrajoval z poklidného dopoledne, které se na první pohled nezdálo ničím výjimečné. Kdesi v hloubi jihočeské pánve se však v duších dvou mladých cestovatelů rozproudila nová vlna vzrušení. Do mailové schránky právě dorazila zpráva, která měla zásadně ovlivnit jejich další putování po světě. Za 202 dní je společnost Delta Airlines přenese do ráje střední Ameriky. Kostarika, kotě!

Ivetčiny praktické informace pro cestovatele
Půjčení auta: Daihatsu Bego na 9 dní za 8.535 Kč přes RentalCars
Trasa: Z letiště Alajuela do hotelu Los Volcanes
Ujetá vzdálenost: 4 kilometry
Doba jízdy: 15 minut
Hotel: 1 noc v Los Volcanes, Budget room za 46 USD vč. snídaně

Jak jsme všechno naplánovali

Druhý den jsme odeslali na účet Pelikána 28 224 Kč za obě letenky dohromady. Pokud se vám cena zdá podezřele malá, měli byste se občas kouknout na letenky v akci, které se na stránkách Pelikána objevují a mizí rychleji než byste řekli turbulence.

Následujících 6 měsíců a 19 dní jsme nelenili a objednali si průvodce Lonely Planet, abychom Kostariku podrobili řádné analýze. Byli jsme však tak nedočkaví, že první verze itineráře byla hotová dříve, než průvodce stihl dorazit do naší schránky. Ještě dlouho jsme ho pak ladili během opalování se u bazénu či místo učení se na státnice. Nakonec jsme do plánu zakomponovali návštěvu národního parku kolem sopky Arenal, deštný prales Monteverde, surfařské království Tamarindo na západním pobřeží, ostrov Tortuga poblíž vesničky Mentezuma, národní park Manuel Antonio, karibskou perlu Puerto Viejo, ostrovy Bocas del Toro v Panamě a nejvyšší činnou sopku Kostariky Irazú.

Tušili jsme, že skutečnost se nakonec od plánu bude lišit, ale o tom, do jakých míst nás cesty zavedly, povíme až později :)

Kostarika-mapa
Kostarika leží v srdci střední Ameriky – mezi chudou Nikaraguou a Panamou.

Tip: Ubytování

Ubytování řešíme přes Agodu nebo Booking.com. Využíváme cashback, srazí cenu o 4%.

Zkouknout ceny hotelů

Tip: Pojištění za polovic

Na cestovním pojištění na výpravách šetříme díky 50% slevě na pojistku od Axy.

Získat slevu

Jak jsme málem neodletěli

Když přišel sobotní večer 16. listopadu, ukládali jsme se ke spánku celí napjatí, zda jsme na nic nezapomněli. Auto bylo zarezervované u společnosti Europcar na 9 z 15-ti dní naší výpravy (cena 8.000 Kč, zbytek jsme plánovali cestovat místní dopravou). První hotel Los Volcanes po příletu do Alajuely poblíž hlavního města San Jose byl domluvený a zaplacený. Batohy spakované, GPS do mobilu stažená. Tak snad máme všechno. Nebo ne?

Po 4 hodinách noční cesty z Příbrami jsme dorazili s ospalkami v očích na Mnichovské letiště. Poslední loučení s Ivetčinými rodiči. Náhle se před námi objeví dáma v letištní uniformě a ptá se nás, kam letíme a zda jsme si batohy balili sami. A co víza ESTA pro vstup na území USA, máte? To byste nevěřili, jak rychle člověka dokáže taková otázka probrat. Zvlášť, když mu platnost víz z poslední návštěvy USA vypršela. A je to fakt nutný? ptá se Ivetka. Odpověď jsme odtušili podle pozdviženého obočí německé paní kontrolorky.

Zatímco Ivetka zůstala ledově klidná jako Steven Seagal při zneškodňování atomové bomby v mateřské školce, můj práh pohody byl už dávno překročen. Kdyby nestála o dva metry dál Ivetčina mamka s taťkou, nesla by se zřejmě letištní halou ozvěna mého konstatování, že jsme v prdeli. Malá jiskřička naděje nám však nakonec přecijen zůstala – stačí v mnichovském bludišti najít místnost s počítači, připojením k internetu a tiskárnou, rychle vyplnit online žádost, zaplatit poplatek, vytisknout potvrzení a upalovat zpátky k odbavovacím přepážkám. Úkol tak zapeklitý, že když jsme úprkem vyrazili, ohlížel jsem se, jestli nás náhodou nenatáčí štáb pořadu Pevnost Boyard. Potřebnou místnost jsme našli. Rychle jsme narvali do tlamy počítače poslední eurové drobáky, abychom se připojili k internetu.

Hladina adrenalinu vyskočila ještě o metr výš, když začalo odpočítávání dvou minut. Při hledání čísla pasu jsem si málem zlomil ruku a vytrhl stránku s čipem, ale nakonec se mi podařilo víza zaplatit a vytisknout včas. Zato Ivetka si dávala načas, zřejmě si nebyla jistá, zda do USA nepřeváží zemědělské plodiny či smrtelnou nemoc. Zhruba tři vteřiny před vypršením limitu si ještě upravila účes a pak ležérně poslala víza do tiskárny. Otočila se na mě, usmála a kdyby si v ten moment ještě třeba zívla, pravděpodobně bych ke křečím v levém oku dostal ještě obrnu a pásový opar.

Během zpáteční cesty do odletové haly jsme překonali rekord Ussaina Bolta, ale na jeho typické vítězné gesto už nám nezbýval čas, a tak jsme ještě vyzkoušeli poměrně mladou disciplínu hod krosnou do dálky na pás a utíkali jsme k předletové kontrole. Tam se zase trochu zdržela Ivetka, protože v ní přístroje plné senzorů na odhalování podezřelých zločinců viděly možnou hrozbu.

Skutečně jsme si však mohli oddychnout teprve až na palubě letadla. Tedy já si mohl oddychnout. Pro Ivetku naopak začala ta stresující část cesty. Při každém nahnutí letadla či turbulenci Ivetka děsila ostatní pasažéry zoufalým pohledem plným beznaděje a katastrofické vize. Po 11-ti hodinách jsme bezpečně přistáli v Atlantě. Já se však náhle ocitl v nebezpečí, protože můj močový měchýř odpočítával vteřiny před skutečnou katastrofou. Pěstmi jsem si udělal cestu k toaletám a situaci zachránil na poslední chvíli. Zdálo se, že tenhle výlet bude mnohem dobrodružnější, než jsme si původně mysleli.

Jak jsme nakonec dorazili

Po dalších 3 hodinách letu jsme konečně přistáli v Kostarice na letišti v Alajuele, předměstí hlavního města San Jose. Kvůli zpoždění jsme už nestíhali včas vyzvednout naše auto z půjčovny, která navíc měla zavírat během následujících 5 minut. Zatímco jsem zmateně pobíhal po letišti a ptal se každého kolemjdoucího co mám dělat, Ivetka si užívala, že má pevnou půdu pod nohama. Ukázalo se, že na letišti vůbec žádná autopůjčovna Europcar není, ale že nás tam hodí jejich taxík. Dostali jsme parádní bílé Daihatsu Bego – malého špunta, který si s kostarickým terénem poradí díky náhonu na všechny čtyři a vysokému podvozku. Zatímco jsme čekali na vyřízení papírů, četli jsme si, jak překonávat řeky a že se to tak nějak nedoporučuje. To jsme ještě nevěděli, že jich přebrodíme skoro dvě desítky. Mimochodem, pokud si chcete v Kostarice půjčit auto, vřele doporučujeme udělat si rezervaci přes portál RentalCars. Jde to levně, s různými slevami a hlavně spolehlivě.

Cesta z autopůjčovny k hotelu Los Volcanes nepatřila mezi nejsnazší, moc nám nepomohli ani místní, kteří anglicky příliš neumí. Cesta navíc ani příliš neokouzlovala, protože všechny ulice vypadaly stejně – neosvětlené, liduprázdné, obehnané často ostnatým drátem ve snaze zmírnit kriminalitu ve městě. Do cíle jsme však pozdě večer přecejen dorazili. Unavení a vyčerpaní jsme padli na postel a usnuli s vírou, že další dny budou sice také adrenalinové, ale v tom lepším slova smyslu…

Kostarika-ostnate-draty
Ostnaté dráty zdobí téměř každou zeď v Alajuele.