V Kostarice bylo 5 hodin ráno a většina obyvatel městečka La Fortuna spokojeně podřimovala. Slunce ještě bylo ukryté za fasádou zeleného pralesa kolem sopky Arenal, ale pár zatoulaných paprsků si přecejen našlo cestu až k hotelu Montereal, pak tiše vklouzly mezi záclony pokoje číslo 3, probudily Ivetku a přilákaly ji až k proskleným dveřím. Šustot rozhrnujících se záclon prořízlo nadšené zvolání. „Ježiš, vstávej! Arenal je úplně bez mraků!“ Má ruka instinktivně nahmatala foťák na nočním stolku, vyběhl jsem na terasu a za zuřivého cvakání vzniklo prvních pár fotek odhaleného sopečného monstra. Teprve po chvíli mi došlo, že sopka není jediný odhalený objekt v okolí. Navlékl jsem na sebe trochu oblečení a vydal se do prázdných ulic La Fortuny pokračovat v pořizování snímků ranní krásy, do které jsme s Ivetkou probudili po včerejší návštěvě zahrad La Paz.

Ivetčiny praktické informace pro cestovatele
Cestování:Ke koním a zipliningu nás odvezli, do lázní jsme si popojeli sami
Ujetá vzdálenost:5 kilometrů k lázním
Na koních k Arenalu:40 USD na osobu, od 8:30 do 12:00, vhodné i pro amatéry
Ziplining:60 USD na osobu, 11 zipline, výška až 120 metrů, délka až 980 metrů
Lázně Paradise Hot Springs:31 USD na osobu, výborná večeře v ceně, 15 minut autem od hotelu
Co na sebe:Dlouhé kalhoty, pohorky, triko s dlouhým rukávem
Hotel:Hotel Montereal, pokoj Premium za 65 USD pro dva, vč. snídaně a bazénu
Hodnocení výletů:Koně jsou i pro amatéry, ziplining je skvělý adrenalin, lázně jsou trochu nuda, ale dobrý relax (nikdo tam není)

Cestopis Kostarika - z La Fortuny do lázní Paradise Hot Springs
Tento den jsme se autem vydali pouze k lázním Paradise Hot Springs vzdálených 5 kilometrů. K zipliningu a stájím nás hodili minibusem z agentury.

kostarika-la-fortuna-hotel
Pohled na ranní odhalenou sopku Arenal. V Kostarice se v listopadu rozednívá kolem půl šesté.

Když se karta ve foťáku naplnila dostatkem vzpomínek na toto ráno, vyrazili jsme s Ivetkou po ulici směřující k sopce do nedaleké restaurace Soda del Río, kde na nás už čekal usměvavý číšník s chutnou snídaní. Rýže s fazolemi, míchanými vejci, ovocem, džusem a výbornou kostarickou kávou v nás během chvilky zmizely a my mezitím spřádali plány na dobrodružné výpravy do okolí. To jsme ještě netušili, z jaké výšky si svět kolem sopky dnes prohlédneme, že se setkáme s původními obyvateli a že během večera zažijeme extrémně horkou i ledovou koupel.

Kostarika-La-Fortuna-Autobusy
Při ranní procházce po La Fortuně jsme mimo jiné objevili stanoviště školních autobusů.

Ale pěkně popořadě. V 8:15 už nás u recepce hotelu nedočkavě vyhlížel řidič. Nasoukali jsme se do jeho minibusu a vyrazili do asi 8 km vzdálených stájí, kde nás přivítal bodrý chlapík jménem Marco. Ivetka se mu smála, že se jmenuje jako náš papoušek, který na nás čekal doma. Já se zase smál oslíkovi, který stál opodál a přitrouble sledoval dění okolo. Nejvíc se ale asi smál Marco, když viděl, jak nám sluší ochranné přilby. Jako dvě mochomůrky jsme se šourali stájemi, prohlíželi si muly a tipovali, na kterých koních pojedeme. Dostali jsme dva sourozence – Baďa a Torrementa. Zatímco Ivetka na svého Baďa vysedla ladně a s grácií jako to dělají princezny v pohádkách, já to vzal málem s rozběhem jako při basketbalovém dvojtaktu, nohu jsem odhodil kamsi na druhou stranu sedla, načež jsem zřejmě podcenil točivý moment svého těla a tvrdě dopadl na bedra chudáka Torrementa. Ten poněkud překvapeně zíral na svá kopyta, pomalu se bořící do země následkem mého akrobatického kousku. Když se mi Ivetka dostatečně vynasmála, zeptala se, jestli jsou koníci poslušní. Marco jen lišácky mrkl a odpověděl, že jak kdy. Pecka.

Kostarika-La-Fortuna-konici-1
Nejkrásnější pohled na svět je prý ze hřbetu koně…

Pomalu ale nejistě jsme se vydali na procházku směrem k sopce Arenal. Nejprve jsme šli po luční stezce, která však velmi rychle přešla v drsnou a místy strmou cestu plnou velkých kamenů, po kterých kopyta našich koní se skřípěním sklouzávala, aby se pak zase bořila do promáčeného bláta o pár metrů dál. Na tváři Ivetky bylo znát, že s koňmi hluboce soucítí. Škoda, že nikdo nesoucítil také se mnou. Když jsem totiž ráno spokojeně snídal, netušil jsem, že to nebude tento den naposledy, co mám míchaná vejce. Torremento občas navíc svého brášku trochu škádlil tím, že se jej snažil předehnat. To však Baďo nesl velmi těžce. Dalo se to poznat podle toho, že se při každém pokusu o předjetí pustil do zběsilého běhu nebo začal vykopávat zadníma nohama, aby sjednal pořádek.

Kostarika-La-Fortuna-konici-3
Baďovi jsme se ze začátku smáli. Mysleli jsme si, že se jmenuje Baňo, což v překladu znamená záchod.

Přes řeku, extrémní stoupání, hrozivé srázy, pastviny plných krav i prašné cesty jsme se nakonec přecijen dostali až k místu, kde jsme mohli z koní seskočit a na chvíli si odpočinout na dřevěném molu s výhledem na sopku Arenal. Ta už se zase choulila do velkého mraku. Za chvíli dorazila větší skupinka turistů na koních. Pořídili jsme fotky našich spokojeně se pasoucích koní a za chvíli zase vyrazili. Tentokrát o něco níž k malému jezeru, které se krčilo ve stínu sopky. Kdysi u jezera stával hotel, ale po jedné erupci z něj zbyly jen trosky, kolem kterých jsme teď tiše projížděli. Pohled na ruiny kdysi obydleného hotelu nám připomněly, že 1633 metrů vysoký Arenal je pořád činný a může se kdykoli probudit k životu. Ostatně, Arenal patří mezi mladé vulkány, není mu ještě ani 7500 let. Poslední erupcí přivítal v roce 2010 Barracka Obamu, když do Kostariky zavítal na státní návštěvu. S úctou jsme si vulkán prohlédli z různých stran i úhlů a nakonec vyrazili zpět ke stájím.

Kostarika-La-Fortuna-konici-4
Baďo a Torremento při zasloužené svačince poté, co nás vynesli až k vyhlídce pod sopkou.

Cesta byla opět plná překážek a nástrah. Napětí se vystupňovalo především ve chvíli, kdy si to Ivetčin Baďo štrádoval po hraně stezky. Náhle se pod jeho kopyty ztratila pevná půda. Spolu s Ivetkou se Baďo začal řitit do propasti končící v řece kdesi pod stezkou. Zatímco Ivetka zápasila s náhlou dávkou adrenalinu, Baďo zuřivě hledal pod kopyty pevný bod, od kterého by se odrazil a získal zpátky stabilitu. Naštěstí se nakonec skutečně ozvalo zařinčení podkovy o jeden z kamenů, který zůstal na místě, a tak se jedním velkým šemíkovským skokem Baďo přemístil zpět na stezku. Jako správný kavalír bych sice měl už dávno přispěchat své princezně na pomoc, to však bohužel nebylo možné. Můj Torremento si totiž jakýkoli povel vykládal jako „stůj“, „zpomal“ nebo „hele, listí, dej si sváču“, a tak jsem v kritických chvílích zaostával půl druhého kilometru za Ivetkou. Ale držel jsem jí palce, to jo. Manévrování s koňmi byl ostatně zážitek sám o sobě. Většina cesty vedla po velmi úzké vyšlapané stezce, ze které koníci neustále uhýbali do stran, aby nás láskyplně narvali mezi větve plné hadů, pavouků a netopýrů. Takže zatímco jsem se natahoval pro své oko napíchnuté na jednu z větví, Ivetka šermovala rukama a odháněla veškerou havět, která se chystala rozšířit své obydlí o její účes. Zároveň však v poletujících rukou držela otěže svého Baďa, kterému se z neustálých změn směru už dělalo špatně. Jinak se nám ale tříhodinový výlet moc líbil a doporučujeme tento zážitek za 40 dolarů na osobu nevynechat, pokud byste se sem třeba taky jednou vydali.

Kostarika-La-Fortuna-konici-5
Během výpravy na koních jsme museli zdolat řadu překážek. Na této fotce se Ivetka chystá k tradiční závodní disciplíně – skok přes indickou krávu.

Abychom ušetřili pár colónů, dali jsme si k obědu nudlové polévky, které jsme si koupili předešlý den během cesty k La Paz. A protože nám počasí přálo a bylo celkem jasno, dali jsme si oběd u bazénu. Na dlouhé povalování však nebyl čas. V půl druhé už jsme zase utíkali k recepci, kde se na nás zubil další řidič. Tentokrát jsme jeli jen dva kilometry opodál do areálu společnosti Mundo Aventura provozující (mimo jiné) Ziplining. Museli jsme ještě chvíli čekat, než dorazí další účastníci, a tak nás mezitím mladý chlapec jménem Oldemar pozval na svou sbírku motýlů. Bohužel neuměl moc anglicky, a tak nám jen jednotlivé motýly popsal latinskými názvy. Také bohužel asi nevěděl, že když motýlovi sáhnete na křídla, tak už nebude moci létat, takže některé exempláře musely být po naší návštěvě vyřazeny z inventáře.

Kostarika-La-Fortuna-Motyl
Oldemar nám ukázal, jak motýla naučit, aby místo létání chodil.

Kostarika-La-Fortuna-Traktorem
K ziplajnám jsme se vydali velkým malotraktorem.

Když se ukázalo, že další účastníci nedorazí, naskákali jsme do velkého dřevěného povozu zapřaženého za prastarý traktor a vyrazili velmi strmým stoupáním kamsi do pralesa. Jeli jsme asi 15 minut a na konci jsme byli naklepaní jako řízky. V dřevěné chatce s výhledem na sopku a vodopád v dálce jsme vyfasovali změť popruhů, karabin a rukavic, do kterých jsme se nasoukali a na závěr vše korunovali další slušivou helmou. Podobně se vyparádilo i 5 průvodců, kteří nás doprovázeli. Na dvoučlennou skupinu turistů celkem přesila, ale co – kluci si nejspíš prostě chtěli taky sjet po lanech natažených v pralese od nevidím do nevidím.

Kostarika-La-Fortuna-Ziplining-1
Ziplining je paráda!

Tak nás napadá, že jsme vlastně ani nevysvětlili, co to ten ziplining je. Je to vlastně hrozně jednoduché. Mezi dvěma stromy v pralese je natažené lano, někdy dlouhé 300 metrů, někdy až kilometr. Vy se karabinkou zaháknete za kladku, čapnete popruh a druhou ruku chráněnou speciální rukavicí položíte na zavěšené lano, natáhnete nohy a vyrazíte kamsi na druhou stranu, kde čeká průvodce. Ten dává signály – brzdi, nebo přidej. Během jízdy jsme projížděli hustým pralesem, ale také až 120 metrů vysoko nad korunami stromů, zírajíc přitom s otevřenou pusou na hučící vodopád pod námi. Takových lan bylo v pralese natažených 11, každé jinak dlouhé, vysoké a s jinou vyhlídkou. Mezi jednotlivými stanovištěmi, kde se vysedalo a zase nasedalo, jsme museli pobíhat po kamenné stezce vedoucí napříč džunglí. Nebylo to však pro žádná tintítka – stezka byla pěkně strmá a někdy celkem dlouhá a vysilující. Naši průvodci navíc mezi stanovišti utíkali jako o život.

Kostarika-La-Fortuna-Ziplining-2
I takový pohled se nám naskytl během jezdné z jízd po laně, které viselo 120 metrů nad zemí.

Odměnou za každý takový rychlovýstup ale byla uchvacující jízda s výhledem na prales rozprostírající se hluboko pod námi. Samotná jízda na laně byl taky slušný fofr. Rychlost se pohybuje od 50 až do 80 km/hod, takže na závěr je důležité nezapomenout brzdit. Přesně to se samozřejmě stalo mně. Oldemar totiž na konci jedné jízdy signalizoval jednou rukou místo dvěma, a tak jsem myslel, že mi mává. Usmál jsem se tedy na něj, že ho vidím a že jako supr a že jedu, tak ať nemává a radši mi dá signál, kdy mám začít brzdit. Jelikož jsem měl brzdit už od chvíle, kdy Oldemar začal mávat, výraz v jeho rychle se přibližující tváři brzy jasně signalizoval průser. Brzdit jsem sice začal hned, co mi to došlo, nicméně do stanoviště jsem se i tak přiřítil jako pendolino a málem smetl Oldemara i se stromem na konci lana. Oldemar však jako pravý profesionál nedal znát, co si o mém přistání myslí. Slovy „Excellent, sir, well done“ mě ujistil, že je všecko OK a že to je normální. Hned další jízdu jsem naopak brzdil příliš brzy a zůstal viset pár metrů před cílem. Nezbylo mi než se na laně obrátit a cestu dokončit ručkováním. Ivetka samozřejmě žádný podobný problém neměla, protože je všestranně nadaná, má na všechno hrozný štěstí a navíc v dětství netrpěla astmatem.

Kostarika-La-Fortuna-Ziplining-3
Oldemar nám vždy dával vědět, kdy začit brzdit a kdy naopak přidat, abychom do cíle vůbec dorazili…

Když jsme zdolali všech 11 zip line, projeli nad dvěma vodopády vysokými 50 a 80 metrů, uběhli snad 5 kilometrů džunglí a získali dokonalý přehled o tom, jak vypadá prales shora, vzali nás naši veselí průvodci ještě na jednu zastávku. V půli cesty mezi posledním stanovištěm a areálem společnosti Mundo Aventura stojí velká dřevěná polootevřená stavba plná ručně vyřezávaných a malovaných masek, sošek a dalších suvenýrů. Nejsou to však jen tak ledajaké suvenýry. Vytvářejí je totiž původní obyvatelé z kmene Melaku. Jedna z původních obyvatelek na nás u stavby čekala. Ještě než jsme k ní došli, náš průvodce nám vysvětlil, jak ji pozdravit. To se musí stát člem k sobě, poklepat jeden druhému rukou na rameno a říct Kapi Kapi. Byl jsem samozřejmě dost vystresovaný, abych to nějak nepopletl a nezpůsobil mezinárodní ostudu. Naštěstí to dopadlo dobře. Slečna z kmene Melaku nám pak ještě pověděla v jejím jazyce (s pomocí průvodce, který překládal) o svém kmeni, o tom, že každá soška ztvárňující nějaké typické kostarické zvíře má svůj význam a způsob užití, že lidí z kmene Melaku je už strašně málo a že o tom všem máme doma povědět, aby se na ně další lidi taky přijeli podívat. Tak vám to prostřednictvím našeho webu všem vyřizujeme. Aspoň už nemusíte vymýšlet, kam příští rok jet na dovolenou :) Na závěr jsme slečně poděkovali, prohlédli si sošky a koupili si jednu malou masku, abychom trochu nakopli ekonomiku kmene Melaku. Celkově nás tento výlet včetně zipliningu vyšel na 60 dolarů na osobu.

Kostarika-La-Fortuna-Ziplining-4
S Ivetkou na jedné z cílových stanic zipliningu.

Výlet na koních a půldenní ježdění na ziplinách nás celkem zmohlo, a tak jsme si v půl páté večer dopřáli ještě výlet do termálních lázní (31 dolarů na osobu), které se nalézají asi 10 km od La Fortuny. Cestou jsme projížděli kolem dalších podobných podniků, které kolem sopky vyrostly především díky tomu, že v jejím okolí není o termální prameny nouze. Nakonec jsme si vybírali ze dvou míst – Tabacon Hot Springs, kde si člověk užije spoustu zábavy na tobogánech, ale musí počítat s návalem, nebo Paradise Hot Springs, kde jsou jen bazény pro relaxaci a kde je méně lidí. Jelikož jsme potřebovali po adrenalinových zážitcích spíš ten relax, byla volba jasná. Po příjezdu do areálu lázní jsme dostali u okénka v recepci klíčky, ručníky a mapku. Pak nás jakýsi starší pán zavedl k šatnám a ukázal nám, kde je jaký bazén a kam si máme po koupání sednout na večeři. Kromě nás byli v celém areálu pouze dva další návštěvníci, takže jsme si opravdu uživali klid a pohodu. Celkem jsme postupně vyzkoušeli 4 bazény a 2 vířivky s teplotami vody 37 až 49 stupňů celsia. 1 vířivka byla zase naopak plná ledové vody. V bazénech jsme strávili asi 2 hodiny. V podstatě jsme se jen tak převalovali ve vodě, polehávali na vodních lehátkách, ječeli v ledové vířivce nebo se nechali masírovat pod umělými vodopády chrlící horkou vodu plnou minerálů.

Kostarika-La-Fortuna-Paradise
Do areálu lázní jsme si foťák nebrali, a tak jsme si alespoň vypůjčili fotku ze stránek Paradise Hot Springs.

Nakonec jsme se začali trochu nudit, a tak jsem obveseloval Ivetku různými cirkusovými kousky jako jsou stojky či salta a další vylomeniny. Během dovádění mi nosem do hlavy natekla asi půlka bazénu. K tomu se váže jedna pěkná historka, o které si Ivetka myslí, že vůbec není pěkná. Když se do bazénu začali šourat další hosté, vyrazili jsme se převléct na večeři do suchého oblečení. Vydal jsem se napřed, protože jsem nutně potřeboval kapesník, jak se mi voda z bazénu vracela zpátky nosem. A tak jsem vběhl do šatny, popadl batoh, vyšel ven za Ivetkou, nahmatal kapesník, pořádně se vysmrkal a… Safra. Ivetčin zděšený pohled a příliš jemná tkanina v rukou mi prozradily, že něco není v pořádku. Místo kapesníku jsem totiž vytáhl a decentně posmrkal Ivetčiny nové kalhotky, které měla připravené na převlečení. Následující dvě minuty jsme se smíchem svíjeli v křečích. A tak se stalo, že Ivetka musela jít na večeři naostro. Jako hlavní chod se podávala naprosto vynikající ryba s bramborem, zeleninou, salátem, ryží a citronádou na zahnání žížně.

Kostarika-La-Fortuna-Paradise-2
Do areálu lázní jsme si foťák nebrali, a tak jsme si alespoň vypůjčili fotku ze stránek Paradise Hot Springs.

Když jsme odcházeli z lázní, doprovázel nás příjemný chlapík z recepce. Ptal se, jestli se nám návštěva líbila, jestli by mohli něco vylepšit a odkud vlastně jsme. Překvapil nás, protože znal lázeňskou tradici v Česku, dokonce věděl o lázních v Třeboni a chtěl říct o dalších lázních, které u nás máme. Tak jsme mu poradili, co si má vygooglit, poděkovali a vyrazili docela dobře odpočatí zpět do hotelu. Na jeden den těch zážitků bylo pravdu hodně…