Je půl šesté ráno a malé městečko uprostřed Kostariky tiše spí. Ulice jsou prázdné. Ptáci ještě nemají komu prozpěvovat, ale už nedočkavě vysedávají na drátech vedení, které se proplétají nad plechovými střechami krámků, hotelů a restaurací. Na černém afaltu jedné z postranních uliček se náhle zjeví stín a ptáci zpozorní. Směrem od hotelu Montereal si to vykračuje chlapík s foťákem v rukou a úsměvem na tváři. „Píp!“ ozve se jeden ze žlutě zbarvených opeřenců vysedávající na vrcholku veřejného osvětlení. Jako odpověď se mu dostane série cvaknutí foťáku, což ho při ranní otupělosti vyleká, a tak frnkne kamsi do neznáma. Chlapík jen pokrčí rameny, zkontroluje na displeji kvalitu pořízených snímků a pokračuje v cestě k hlavní silnici. „Hustýýý,“ povzdychne si turista, který podle oděvu před pár vteřinami vstal z postele. Dalších pár minut pak zbytek ptačího osazenstva na střechách vyjeveně sleduje, jak se turista válí po silnici, aby zachytil prvními paprsky slunce ozdobenou sopku Arenal z toho nejlepšího úhlu. „Imposible“, uleví si jeden z ptáčků…

Ivetčiny praktické informace pro cestovatele
Trasa: Z hotelu do NP Arenal
Ujetá vzdálenost: 15 kilometrů, zpevněná asfaltka
Doba jízdy: 30 minut
Výlet do NP Arenal: 10 USD / os. bez průvodce, 8:30 – 11:00. Nenáročná procházka džunglí k nejbližší vyhlídce na sopku.
Výprava k vodopádu: 55 USD / os., 13:00 – 16:30. Na koních k chatě, pak náročnější sestup k vodopádu a nakonec brutální výšlap od vodopádu zpět ke koním.
Co na sebe Dlouhé kalhoty, pohorky, triko s dlouhým rukávem
Hotel: 1 noc v Los Volcanes, Budget room za 46 USD vč. snídaně

Cestopis Kostarika - z La Fortuny do NP Arenal
Tento den jsme se autem přesunuli pouze o 18 kilometrů, abychom navštívili NP Arenal.

Názoru španělských ptáků nedbaje jsem pořídil skvělé fotky sopky Arenal, která se nám už druhé ráno po sobě ukázala zcela bez mraků. Že však téhle 1663 metrů vysoké sopce může i ten mrak slušet, jsme nevěděli. Možnost dozvědět se tuhle zajímavost jsme měli cestou na snídani, když se kolem vrcholku Arenalu utvořil diskovitý mrak připomínající obří bílý klobouk. Kvůli téhle parádě jsme si pak během snídaně mohli krky vykroutit, když jsme mezi každým soustem rýže s fazolemi vykukovali z restaurace a hlídali, jestli se mrak nemění v obvyklý chuchvalec halící půlku sopky za neproniknutelný závoj. Ze stejného důvodu jsme pak rychle naskočili do auta a vyrazili na první dnešní výlet.

kostarika-la-fortuna-arenal-1
Mračný klobouk nad Arenalem, který trochu připomínal UFO.

Chvilku před devátou jsme dorazili k bráně do národního parku Arenal, vzdálené asi 12 kilometrů od městečka La Fortuna. Zaplatili jsme 20 dolarů za vstup a pokračovali ještě asi kilometr k prašnému parkovišti, které bylo zatím téměř prázdné. Zrovna když jsme si pochvalovali, jak jsme udělali dobře, že jsme chvátali, abychom byli v parku mezi prvními, zjistili jsme nepříjemnou věc. „To snad neni možný, už zase,“ posteskla si Ivetka. Totiž my s Ivetkou máme takovou hloupou tradici a sice že si na delší výlety zapomínáme brát s sebou pití. Bez pití jsme například došli pod vrchol hory Pico de Veleta ve Španělském pohoří Sierra Nevada nebo na okraj kráteru sopky Kawah Ijen v Indonésii. Zase je ale hezký, že v dnešní uspěchané době vůbec nějaké tradice dodržujeme.

kostarika-la-fortuna-arenal-2
Večerníčci pod 1663 metrů vysokým vulkánem Arenal.

S pocitem narůstající žížně jsme vyrazili od auta po stezce vedoucí směrem k Arenalu. Jelikož jsme se rozhodli do parku vydat sami, neměli jsme s sebou průvodce, který by nám o parku a sopce vyprávěl (abyste šli s průvodcem, je třeba si zakoupit celý výlet včetně transferu). Já však toužil vidět ve volné přírodě lenochoda. Ivetka navíc zase toužila nepotkat hada, tarantuli nebo smrtící ještěry. Abychom tedy měli alespoň nějaké informace a abychom si byli jistí, že jdeme po bezpečné cestě, pokusili jsme se dohnat dva turisty před námi, které doprovázel průvodce. Celou cestu jsme tak dolejzali za různými skupinkami turistů a velmi nenápadně se šourali kolem, když průvodce něco zajímavého povídal.

kostarika-la-fortuna-arenal-3
Mapka turistických stezek v národním parku Arenal.

První část stezky vedla po rovince mezi vysokými stvoly jakési rostliny, jejíž název si nepamatujeme. Postupně se však cesta zužovala, začala být strmější a terén méně schůdný. Nakonec nás obklopoval pořádný prales, což se mě hodilo, protože se zvyšovala šance, že na jedné z větví zahlédnu lenochoda. Abych nic nepřehlédl, chodil jsem s hlavou vyvrácenou vzhůru a neustále zakopával o kořeny stromů, které křižovaly cestu sem a tam. To Ivetku dost rozčilovalo a trvala na tom, abych se díval dolů a hlídal, jestli tu nejsou hadi. Místo hada jsme však narazili pouze na veverku, podivného krocana s pankáčem a pár ještěrek. Po zhruba 2 či 3 kilometrech chůze jsme dorazili k vyhlídce. Všude se rozprostírala ztuhlá láva a před námi se tyčila sopka Arenal v plné kráse. Mrak se sice nahoře usadil, ale naštěstí z druhé strany sopky, takže výhled na její vrchol jsme měli nepokažený. Protože se ostatní návštěvníci s průvodci neustále někde zastavovali, dorazili jsme sem první. Díky tomu jsme si výhled užili v osamocení a pořídili spoustu fotek, než se po kamenech začali trousit další dorazivší turisté.

kostarika-la-fortuna-arenal-5
Vstup do zóny vysokého vulkanického rizika je na vlastní nebezpečí :)

Asi půl hodiny jsme ještě skákali z kamene na kámen jako nadopovaní kamzíci, než nám z nedostatku tekutin začal kolabovat svalový aparát. Rozhodli jsme se proto, že je načase vyrazit zpátky. V ten moment jsme však udělali značnou chybu – nevydali jsme se totiž nazpátek tou samou cestou, ale jinou, která podle mapy měla být jen asi o kilometr delší. Ve skutečnosti měla tato cesta snad 5 kilometrů, vedla absolutní divočinou a jediná cena útěchy za to, že jsme se po ní vydali, byl extrémně starý, tlustý a vysoký strom. Ten nám v dané situaci byl však celkem ukradený. K neutuchající žízni se navíc dostavila silná frustrace z toho, že jsme stále nenarazili na jediného lenochoda. Když jsme se konečně vymotali z nekonečných spletitých zákrut pralesní stezky a dostali se zpět na úvodní rovinku mezi vysokými zelenými stvoly, byla už cesta plná turistů. Ještě jsme si vyfotili perfektně maskovanou ještěrku a pak utíkali k autu.

kostarika-la-fortuna-arenal-4
Výhled na sopku Arenal z nejbližší vyhlídky v národním parku.

V národním parku je z parkoviště ještě možnost zajet se podívat na kilometr vzdálenou druhou vyhlídku. I přes žízeň jsme se k ní vydali. Vyhlídka však stála za prd. Jednak sopka není téměř vidět přes stromy a jednak už se zase halila do velkého mraku. Dupl jsem tedy na plyn a vyrazili jsme zpět do hotelu, abychom předešli úplně dehydrataci a neskonali potupně kdesi uprostřed kostarické divočiny. Opravdu, žízeň byla tak veliká, že kdybychom cestou potkali lenochoda válet se na silnici, pravděpodobně bych ho přejel.

Ne, nepřejel, jsou hrozně roztomilí.

kostarika-la-fortuna-jesterka
Cestou zpátky k autu jsme potkali krásně maskovaného zvědavce.

Na oběd jsme si zašli do podniku na hlavní ulici v La Fortuně a dali si prozměnu rýži s krevetami za 12 dolarů. Obsluha sice byla všelijaká, ale jídlo bylo perfektní.

V jednu hodinu odpoledne nás čekal druhý výlet na koních ve dvou dnech, což Ivetka oslavila hula hula tanečkem, protože koně bezmezně miluje. Nešli jsme však na úplně stejný výlet jako předchozí den, kdy jsme se vydali k úpatí sopky Arenal. Tentokrát jsme se se společností Mundo Aventura chtěli podívat k vodopádu La Fortuna. Věrni tradici jsme si na tento půldenní výlet opět nevzali pití.

kostarika-la-fortuna-kone-1
Naši koníci Gugi a Careto. A pro velký úspěch opět velmi slušivé helmy :)

Ivetčin koník se jmenoval Gugi. Toto jméno dostal, protože pochází z rodiny jakési slečny Grudi, které přátelé přezdívali Gugi. Můj oř nesl jméno Careto podle bílé lysinky, kterou měl na hlavě. Naši průvodci Oskar a Mario bohužel příliš neuměli anglicky, a tak se nás ani nezeptali, jak moc to na koních umíme, vyhodili nás do sedel a jelo se. Gugi a Careto byli oproti koním z předchozího dne dokonale poslušní. Žádné předbíhání, žádné kopy s otočkou či záchvaty úzkosti. To se velmi hodilo, protože stezka, po které jsme se vydali, byla celkem krutá. Místy vedla korytem tak úzkým, že jsem musel nadzdvihávat nohy v třemenech, aby mně nezůstaly zaseknuté mezi Caretovým břichem a stěnou z hlíny a kamenů. Jindy zase byla z jedné strany stezka obehnaná ostnatým drátem, což nás donutilo dát nohy tak vysoko, že by i mistr světa v gymnastice záviděl. Ivetka se na mě občas vyděšeně obrátila, jestli to jako kluci za námi myslí vážně. Ti v tom však neviděli problém a naopak ještě koně neustále popoháněli práskáním lana a popleskáváním po zadku. Tedy zadku koně, ne svého.

kostarika-la-fortuna-kone-2
K vodopádu jsme se museli vydat přes pořádnou džungli.

Po jednom z takových plesknutí se koníci dali do cvalu, při kterém jsem otestoval pevnost mé kostrče. Po nějaké hodince cesty jsme došli ke kamenitému plácku s korytem plným vody pro koně, po kterých jsme s Ivetkou s žízní v očích pokukovali. Gugi a Careto se však přihnali ke korytu dřív, a tak jsme museli doufat, že ještě vydržíme cestu k vodopádu. Tam se totiž už muselo jít pěšky. Jelikož jsme většinu cesty mířili výš a výš, mohli jsme si nyní v rámci odpočinku vychutnat pohled na sopku Arenal, prales protkaný dráhami zipliningu a hřmící vodopád, blýskající se kdesi v dálce. V tu chvíli jsme si uvědomili, že tu dálku budeme muset jít pěšky skrz džunglí. To by nebyl zas takový problém, ale vzhledem k převýšení, které jsme zdolali na koních, měla cesta občas téměř neschůdný sklon i terén. Někdy to ani nebyla cesta, ale prostě půda rozrytá kořeny pralesa, na které se tu a tam objevil otisk boty toho, kdo se tudy snad kdysi vydal před námi. Jindy zase bylo třeba překonat visutý dřevěný most, který se houpal a praskal pod nohama.

kostarika-la-fortuna-vodopad-1
Místy bylo třeba překonat i houpavé visuté mosty.

I cestu džunglí jsme nakonec přežili a před námi se mezi velkými balvany a hustým porostem zjevil 50-ti metrový vodopád La Fortuna. Tuny vody se valily rychle dolů, aby se pak roztříštily a dál pokračovaly vzduchem ve formě mikroskopických kapiček, které doputovaly až k našim unaveným tvářím a vlily nový život do vyprahlých žil. Vodopád byl ukrytý za skalkou, přes kterou však vedlo schodiště. Oskar mi krokolomně vysvětlil, že na schodiště nemůžeme, protože je to soukromý pozemek a že musíme skalku obejít řekou. Ivetce se to moc nezdálo a chtěla jít přes skalku, já ale nechtěl rozčílit majitele, a tak jsme tedy nakonec sundali botky a vydali se proti proudu řeky, která se valila zpoza skalky poháněná burácejícím vodopádem.

kostarika-la-fortuna-vodopad-2
Dobrodružná výprava za vodopádem stála za to…

Při překonávání masivního proudu úzké říčky nám nohy sklouzávaly z kamenů, odíraly se o ostré hrany drsného dna, každou chvíli jsme ztráceli rovnováhu a párkrát chybělo jen málo a mohli jsme skončit pod vodou. Nakonec jsme však i tyto útrapy snesli a naše chodidla ztrápená posledními metry cesty spočinula na suchém břehu, kde posedávaly desítky dalších turistů. Všichni zhypnotizovaně civěli na padající masy vody, které se vždy ladně přehouply přes hranu vodopádu, pak se snášely 50 metrů volným pádem a nakonec se s hukotem roztříštily o převalující se vodní běsnění.

kostarika-la-fortuna-vodopad-3
Ledová říčka od vodopádu spěchala kamsi do pralesa.

Chvilku jsem pozoroval přírodní divadlo a pak se svlékl do plavek a ponořil se do ledové řeky. Do žil se mi vlila nová krev, a tak jsem zápasil s proudy vody, smál se a lákal Ivetku, aby šla za mnou. Té se ale do mrazivé vodní spouště nechtělo a jen mi mávala ze břehu. Mezitím přišla na to, že jsme klidně mohli jít k vodopádu přes schodiště na skalce. Nazpátek jsme se tedy už neostýchali a ušetřili jsme svá chodidla další cesty skrz řeku plnou nástrah. Oskar s Mariem na nás čekali u balvanů, kde jsme nechali boty a tašky a s úsměvem se nás ptali, jak se nám to líbilo. Vydrkotali jsme, že super a pokoušeli se osušit si nohy, abychom si nezaprasili ponožky a boty. Mezitím jsem se radil s Oskarem, kudy se druhý den vydat do Santa Eleny. Vzdušnou čarou je totiž tahle vesnice od La Fortuny vzdálená sotva 20 kilometrů, avšak na mapě chyběla spojnice v podobě přímé cesty a naopak se zdálo, že je nutné objet celé jezero Arenal a udělat si tak 150-ti kilometrový výlet. Oskar mi bohužel podezření pouze potvrdil a Mario pak ještě přidal poněkud znepokojující informaci, že když tudy naposledy jel, byla cesta v tak hrozném stavu, že mu to zabralo 7 hodin.

kostarika-la-fortuna-arenal-6
Vodopád tvoří s Arenalem dokonalé zátiší.

Chmurné myšlenky na ne zcela ideální cestu do Santa Eleny jsme zahnali celkem rychle. Jakmile jsme si nazuli botky, natáhli batohy na záda a nasměrovali se ke zpáteční cestě, došlo nám, že máme před sebou asi 3 kilometry brutálního výšlapu. Cestou jsme museli párkrát zastavit a počkat, až se za námi doplahočí dech, který jsme s každým dalším krokem ztráceli snáz a snáz. S jazyky vyplazenými až na zem jsme se nakonec přecijen doškrábali až na vrchol, kde se nám opět naskytl pohled na Arenal a džungli rozprostírající se kam až oko dohlédne. Večerní slunce navíc scenérii začalo zbarvovat do teplých odstínů rudé a oranžové. Pár minut jsme si vychutnávali tento pohled a pak se otočili směrem k zaparkovaným koníkům. Gugi a Careto už nás nedočkavě vyhlíželi a jakmile jsme se na ně vyhupsli, sami se nasměrovali k domovu. Horní úsek cesty byl celkem strmý, což nás nutilo se v sedlech zaklánět. Cítili jsme dost intezivně každý pohyb, protože při zipliningu z předešlého dne jsme ve snaze zaujmout správný posed napínali svaly, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme. Takže když pak Oskar a Mario opět začali práskat bičem a přiměli naše koně ke zběsilému cvalu, měli jsme na tvářích směs nadšení z rychlosti a zároveň utrpení z bolesti. Chvílemi už se zdálo, že se Gugi a Careto dočista splašili. Naše pánve díky tomu poznaly středověk.

kostarika-la-fortuna-vodopad-4
Večerní slunce dokáže v Kostarice rozdmýchat romantické scenérie.

Po hodině cesty jsme dorazili ke stájím v areálu Mundo Aventura, seskočili z koní, poděkovali našim průvodcům a nechali se odvézt zpět do hotelu. Tam jsme si užívali zbytek dne u bazénu. Večerní hřejivé paprsky slunce se opíraly do našich odpočívajících těl, naše mysl se volně potulovala mezi zážitky z dnešního dne a očekáváním dalšího dobrodružství. Zdálo se, že ke spokojenosti už nám nemůže nic chybět. Otočil jsem se na Ivetku, abych svou domněnku potvrdil. „Hmmm. Potřebovala bych, aby někdo odstranil tu palmu tamhle. Nevidím na Arenal.“