Pamatujete si na Knihu džunglí, kde se malý hrdina Mauglí proháněl se svými přáteli, pardálem Baghírou a medvědem Balú, pralesem plným dobrodružství skrytým za mohutnými kmeny vysokých stromů porostlých hustou zelení? Přesně do takové pohádky jsme se probudili náš šestý den v Kostarice. Malé ospalé městečko Santa Elena je totiž ukryté pod okrajem deštného pralesa Monteverde, kde šumění kapradinových listů jen tu a tam přeruší zavřeštění nedaleko se potulujících opic. S úsměvem na tváři jsme se brzy ráno vydali do prostorné společné jídelny hotelu Camino Verde a užili si pořádnou porci vydatné snídaně. Čekal nás pěší výlet po zavěšených mostech hluboko v pralese Monteverde a pak dlouhý přejezd k tichomořskému pobřeží.

Ivetčiny praktické informace pro cestovatele
Trasa: Ze Santa Eleny do Tamarinda
Ujetá vzdálenost: 170 kilometrů, z toho 60 km je tankodrom
Doba jízdy: 6 hodin se zastávkou na oběd
Oběd: Tres Hermanas BBQ & Grill (Nedoporučujeme)
Atrakce: Zavěšené mosty od Selvatury, 2 hodiny procházka cca 6 km, celkem 8 mostů
Co na sebe: Dlouhé kalhoty, mikina, nepromokavá bunda, pohorky
Hotel: Cabinas Marielos, Standard room za 55 USD pro 2 os. bez snídaně
Níš tip: Vyražte do Selvatury vlastním autem co nejdříve, než dorazí mikrobusy s návštěvníky. Budete mít prales i mosty jen pro sebe.

Cestopis Kostarika - Mapa cesty ze Santa Eleny do Tamarinda
Nejprve jsme se vydali do přibližně 6 kilometrů vzdáleného parku Selvatura a poté jsme vyrazili na 170 kilometrů dlouhou cestu do městečka Tamarindo na pacifickém pobřeží Kostariky.

Jak jsme si nenechali přerůst prales Monteverde přes hlavu

Približně v 7 hodin ráno se za námi zaklaply trochu zablácené a od kamenů poškrábané dveře našeho neohroženého vozu značky Daihatsu Bego a my se vydali závratnou rychlostí 5 kilometrů za hodinu rozmlácenou cestou plnou výmolů vedoucí od hotelu na hlavní silnici, která byla alespoň při průjezdu Santa Elenou zpevněná. Jakmile jsme však za sebou nechali poslední domky a chatky, vtrhla pod naše kola stará dobrá masáž v podobě proděravělé stezky linoucí se směrem vzhůru do kopců ztrácejících se kdesi v mlhavé dálce pralesa Moneteverde.

Cestopis Kostarika - Cestička v deštném pralese Monteverde
Cestička v deštném pralese Monteverde lákající k procházce po parku Selvatura.

Na opuštěné parkoviště u vstupu do parku Selvatura jsme dorazili jako první už kolem půl osmé. Překvapili jsme tak zívajícho chlapíka stojícího vedle ukazatele směřujícího kamsi do temné zeleně. Předali jsme mu lístky opravňující nás vstoupit do primárního deštného pralesa Monteverde a vrhli se do spárů tajuplného světa. Ušli jsme sotva deset kroků a ranní pohodu násilně přerušilo šílené zavřeštění. Nebyla to však opice chránící své teritorium, jak si možná myslel náhle probuzený hlídač u vstupu. Byla to Ivetka. Přepadl ji totiž neznámý nebezpečný tvor vydávající zvuk připomínající splašenou helikoptéru. Jak se nakonec ukázalo, jednalo se o kolibříka. Zřejmě byl zvědavý, kdo ho tak brzy ráno přišel navštívit v jeho pralesním světě. Zvuková vlna tsunami vyvolaná Ivetčiným rykem ho však odnesla kamsi na druhou stranu pralesa, a tak jsme přišli o jedinečnou příležitost potkat kolibříka i jinde než u krmítek.

Cestopis Kostarika - Výhled na zelený oceán pralesních stromů v Monteverde
Pohled do hlubin zeleného oceánu pralesních stromů v Monteverde.

Po aféře s kolibříkem jsme si trochu pospíšili, abychom zmizeli z dohledu zneklidněného hlídače. Díky vyšší nadmořské výšce a ranním hodinám byla docela slušná kosa. Zahnali jsme ji však svižným tempem, kterým jsme se vydali po úzké kamenné stezce směřující neustále do kopce. Protože jsme do parku vyrazili jako první, zůstali jsme v pralese zcela osamocení. Kolem nás šustilo listí a koruny obrovitánských stromů skrývaly zamlženou oblohu nad námi. Z výšky několika desítek metrů nad zemí se z mohutných větví snášely k zemi prameny dřevěných kořenů. Časem se zaboří do země nasáklé vodou a vytvoří nový kmen. No vážně, stromy tu rostou do země. Je to tak zvláštní, že nás už překvapila jen ptačí budka upevněná 15 metrů nad našimi hlavami. Jako kdyby místní ptačí obyvatelé potřebovali umělá hnízda… Po chvíli jsme došli k prvnímu z 8 zavěšených mostů. Pohled na desítky lan nesoucí tuny železné konstrukce visící nad zeleným oceánem prastarých stromů byl k nezaplacení. Skutečně kouzelnou atmosféru však procházce dodávala naprostá samota a tichý klid.

Cestopis Kostarika - Obrázky z deštného pralesa Monteverde
Kořeny visící z větví formující nový kmen, Večerníčci na mostě a ptačí budka v pralese.

Cestopis Kostarika - Porostlé kmeny pralesních stromů v Monteverde
Zelení porostlé kmeny pralesních stromů v Monteverde.

Procházka parkem Selvatura, který je jako jediný z parků v Monteverde přímo v primárním deštném pralese, je dlouhá asi 5 kilometrů, provedla nás přes 8 zavěšených mostů. Nejdelší měřil asi 150 metrů a nejvýše jsme se koukali z výšky 34 metrů. Prakticky všechny mosty byly nad (zřejmě jednou a tou samou) říčkou. Z mostů jsme nezahlédli žádné opice. Dokonce ani když jsme se je pokoušeli vyprovokovat k dialogu autentickou imitací opičího skřeku. Zřejmě jim poránu není moc do řeči. Cesta nás zavedla i ke krmítkům s kolibříky. Tady nás překvapil žíznivý nosál, který si to k nám přištrádoval zrovna když Ivetka natáčela kolibříky sosající šťávu z nektaru. Nenechal se rušit a dlouhým nosem projížděl spáry mezi dlaždicemi a hledal vodu, aby uhasil žízeň. To jeho kolegové, které jsme potkali někde v půli cesty, zdrhli dřív, než jsme se k nim stačili přiblížit.

Cestopis Kostarika - Večerníčci na mostě v Monteverde
Protože jsme do Monteverde vyrazili opravdu brzy, užívali jsme si zavěšené mosty v kouzelné samotě.

Cestopis Kostarika - Kolibřík v deštném pralese Monteverde
Neposedný malý kolibřík v deštném pralese Monteverde.

Jak jsme se konečně vydali k oceánu

Výlet nám zabral asi 3 hodiny. Nakonec jsme nasedli do auta a vydali se po rozbořené cestě zpět k hotelu. Z mraků, které pokrývaly oblohu nad Santa Elenou, se pomalu začala snášet jedna kapka deště za druhou. Na mokro jsme si v deštném pralese sice docela zvykli, ale další výlet do okolí už se nám příliš podnikat v uplakaném počasí nechtělo. A tak jsme se sbalili, naskákali do auta a vyrazili směrem k Las Juntas. Moc daleko jsme ale nedojeli. Cestu nám totiž na kraji Santa Eleny zahradila dodávka, která se na silnici svalila z o pár metrů výše položené prašné stezky. Kolem místa nehody už postávali policisté společně s hasiči, kteří se snažili zastavit únik paliva. Policista nám potvrdil černé předtuchy a oznámil, že cesta bude volná nejdříve za půl dne. Otočili jsme se a vydali zpět do města k turistickému centru. Slečna v íčku nám prozradila jedinou další možnou cestu k tichomořskému pobřeží. Během jízdy se ukázalo, že při procházce pralesem jsem zřejmě nabral také pár černých pasažérů. Ivetka s hrůzou objevila několik červů, kteří se marně pokoušeli najít na mém oblečení místo k zakuklení. S volantem v jedné ruce a šermujíc rukou druhou ve snaze zbavit se odporných spolucestujících jsme navždy opustili vesničku Santa Elena.

Cestopis Kostarika - Pohled na krajinu ve vnitrozemní části Kostariky
Pohled na krajinu ve vnitrozemní části Kostariky, který se nám naskytl při opuštění Santa Eleny.

Naším cílem byla pobřežní bašta surfařů Tamarindo. Z pralesem pokrytého vnitrozemí jsme se chystali vydat mezi palmami ozdobený pás písečných pláží vyhřátých kostarickým slunkem. Ráz krajiny i silnice se běhěm 160-ti kilometrové cesty neustále měnil. Původní prašná cesta přecházela v kamenitý tankodrom smáčený co chvilku krátkou přeháňkou. V půli cesty jsme se konečně dostali i na pohodlnou asfaltku a zastavili se na oběd v podniku Tres Hermanas, kde nabízeli BBQ a gril. Zklamala nás ale nepříliš přívětivá obsluha, která navíc chtěla při placení podepsat prohlášení, že 50-ti dolarová bankovka je pravá. Když pak chtěli i číslo pasu, poslal jsem ji do chlupaté opičí zadnice a odešli jsme zamračení zpět k autu. Po pár kilometrech se cesta opět změnila na široký lán prašné magistrály. Oblaka prachu, mezi kterými si marně hledalo cestu těch pár slunečních paprsků, halila výhled před námi do tajuplné mlhy. Chvílemi výhled na pusté planiny obklopující zaprášenou silnici připomínal africké scény. Ve spojení se španělskými rytmy linoucí se z autorádia jsme objevili úplně novou tvář Kostariky.

Cestopis Kostarika - Prašná cesta vedoucí ze Santa Eleny k pacifickému pobřeží
Prašná cesta, která nás měla zavést z vnitrozemí Kostariky k pacifickému pobřeží.

Jak jsme prošli Tamarindo křížem krážem

Po 4 hodinách cesty jsme konečně dorazili do Tamarinda. Atmosféra turisticky oblíbené destinace se od poloprázdných vesniček ve vnitrozemí snad nemohla více lišit. Hlavní ulici lemovaly surfařské krámky a více či méně luxusní hotýlky u pobřeží. Dojeli jsme až na samý konec ulice a ponechali auto na malém parkovišti před hospůdkou s výhledem na pláž, jejíž barvy dozlatova opékaly poslední zbytky slunečních paprsků. Celí utahaní, ale natěšení, jsme zabořili bosé nohy do jemného písku a vydali se na procházku po pláži. Pohled na slunce zapadající postupně za obzor nekonečného oceánu byl úžasně relaxující. Moc lidí už na pláži nezůstalo. Ve vlnkách večerního přílivu se pohupovalo pár rybářských loděk.

Cestopis Kostarika - Večerní siesta rybáře v Tamarindu
Rybář vyplouvající na poslední cestu za úlovkem z pláže v Tamarindu.

Protože se den chýlil ke svému konci, vydali jsme se pěšky hledat cenově rozumné útočiště ke spánku. To se však ukázalo jako téměř nadlidský úkol. Většina hotelů byla buď plná nebo příliš drahá. Neúspěch při hledání na pobřeží nás vyhnal do zablácených uliček směřujících do vnitrozemí. Ani tam ale žádný hotel nenabízel volné pokoje za méně než 70 dolarů za noc. Unavení chůzí a frustrovaní neschopností nalézt vyhovující hotel jsme nakonec zase nasedli do vozu a jeli na druhý konec Tamarinda. I v posledním hotelu na okraji městečka se nám nepoštěstilo. Milá paní na recepci se však nad námi slitovala a obvolala několik svých známých v okolních hotýlcích, až se jí nakonec podařilo sehnat hotel s volným pokojem za 50 dolarů. Hotýlek Cabinas Marielos byl nedaleko, a tak jsme s úlevou nasedli do auta a dorazili na hotelové parkoviště. Majitel je v okolí známý tím, že zaměstnává pouze Kostaričany a potrpí si na národní hrdost, což symbolizovalo i pestrobarevné dřevěné kolo z vozu umístěné nad vstupní branou hotelu. Celí šťastní jsme vynesli bagáž do útulného pokoje a ulehli do pohodlné postele.

Cestopis Kostarika - Rybář Pedro je v Tamarindu jasná jednička
Rybář Pedro je v Tamarindu jasná jednička :)

Cestopis Kostarika - Pohled na večerní pláž v Tamarindu
Večerní procházka po pláži v Tamarindu.