Tasmánie, den 10. – Vězeňský Port Arthur a malebný Hobart

“Hele?” ptám se Ivetky. “No?” “Jsme už v Port Arthur, tohle je naše poslední probuzení v dodávce a mně došlo, že nemáme žádnou fotku jak tu spíme, musím to cvaknout!” povídám a sápu se po foťáku na předním sedadle. “Ježišmarjá, ale vždyť já nejsem namalovaná!” děsí se náhle probuzená Ivetka a chumlá se do teplého spacáku, aby unikla objektivu. Přesouvám se co nejvíc to jde až ke kufru a fotím naše ležení. Pak si spokojeně sedám a zahledím se na dobře známý interiér, který se nám stal v Tasmánii ložnicí.

Dívám se na skla zatemněná bláznivými venkovními omalovánkami, na červenou matraci, která během přesunů slouží jako podložka pro bagáž, na dřevěnou přepážku, kterou jsem se noc co noc marně snažil odsunout, abych se sem celý vešel a nespal jako šnek v ulitě… Usmívám se, ale je nám tak trochu i smutno. Dnes je to totiž naposledy, co se s naší dodávkou vydáme objevovat Tasmánii. “Dobré ráno,” vykukuje Ivetka ze spacáku a směje se. “Jedem do Port Arthur, juchů!”

Vězeňské příběhy v Port Arthur

Kolem půl deváté ráno už stojíme stejně jako včera večer před návštěvnickým centrem areálu bývalé věznice Port Arthur. Za chvilku už je u nás paní průvodkyně a spolu s desítkou dalších návštěvníků se vydáváme na procházku. Paní průvodkyně nám ukazuje všechna zajímavá místa a přidává k dobru ty nejlepší příběhy z poněkud temné historie tohoto místa.

“Tady u nás v Port Arthur věznili jen muže. Do Austrálie ale v průběhu 18. a 19. století přiváželi i ženy a děti – ti byli vězněni v nedalekém Hobartu a všude možně po Austrálii. V Tasmánii to ale měli nejkrušnější – museli si vše obstarávat sami, třeba vyrábět mouku – nebo pivo.” Procházíme se po travnatém náměstíčku a paní průvodkyně nám ukazuje, kde vězni dostávali výprask bičem, když jim klesla morálka. Tvrdé podmínky a tresty však čekaly i na dozorce, když neplnili své úkoly.

“Do Tasmánie a Port Arthur vozili extra vážné případy, u kterých hrozilo, že by se mohli pokusit utéct. Jelikož nikdo z vězňů obvykle neuměl plavat, byl tasmánský ostrov ideální věznicí,” ukazuje nám průvodkyně rukou směrem k oceánu, na kterém se teď už plaví jen turistické loďky. Ty, co se tu plavily dříve, museli stavět právě vězni. Nosili proto dlouhé a těžké kmeny stromů z okolních lesů a z dálky tak připomínali obří stonožky.

“Nebyli tu však jen vrahouni. Měli jsme tu například jako vězně i jednoho irského politika, který poněkud inklinoval k podvodům a krádežím na obyvatelstvu.” Některé věci se holt nemění… “Tenhle irský politik ale trávil většinu času na samotce, protože to byl hrozný sukničkář,” vypráví průvodkyně, aniž by osvětlila, co si takový sukničkář počal na ostrově, kde věznili jen samé muže. Zřejmě nebyl moc vybíravý.

“Těžký život tu měl i doktor. V celém širém okolí byl jen jeden, a tak se za svými pacienty musel pěšky vydávat i 80 kilometrů daleko, než dostal koně.”

Procházíme dál kolem starých budov s vězeňskými celami a v dálce se na horizontu objevuje hezký kamenný kostelík. Jeho farář musel nejednou vzít do zaječích, když se některý z vězňů chopil sekery a rozhodl se dojít si pro vykoupení po svém…

Jak utéct z vězení, to je oč tu běží

Čím více se blížíme ke konci prohlídky, tím lepší historky naše průvodkyně tahá z rukávu. “Měli jsme tady hodně pokusů o útěk. Víte, problém byl v tom, že vězňů bylo hodně a dozorců málo. Vzít kramle se tak někdo pokoušel každou chvíli.” Všichni napjatě čekají, jaký trik dozorců naše průvodkyně vytasí a představujeme si, jak bychom si v roli vězňů poradili my.

“No, jediná cesta vedla skrz místní lesy. A tam vězně obvykle buď rozthral tasmánský tygr, nebo je uštknul had,” utne naše strategické uvažování průvodkyně. “Dodnes se 12 vězňů pohřešuje,” mrká na nás spiklenecky. No bezva!

“Ale vůbec nejoriginálnější pokus o útěk zaznamenali dozorci až ze vzdálené úžiny Eaglehawk Neck. Po celodenní šichtě je začal trápit hlad a nedostatečné zásoby, a tak vyhlíželi klokany, které by mohli skolit a upéct k večeři. Ostražité čekání se jim vyplatilo a za chvíli už své pušky zaměřili na osamoceného klokana, který navíc už evidentně trochu kulhal. Spustili střelbu, ale vzápětí je rozhodilo něco, co ještě v životě neviděli – vyděšený klokan začal mávat rukama na znamení, že se vzdává! Ukázalo se, že to byl jeden z vězňů v převleku.”

Jak vězeň dopadl jsme se nedozvěděli, ale podle předešlého vyprávění jej čekala přinejmenším samotka a 300 ran bičem, v tom horším případě původní osud dotčeného klokana.

Ostatně kvůli častému úhynu vězňů dostala Tasmánie brzy nelichotivou přezdívku Ostrov mrtvých.

• 

• 

Temná současnost Port Arthur

Na konci prohlídky jinak pořád usměvavá paní průvodkyně zvážní. “Tady v Port Arthur ale máme jeden děsivý zážitek i z nedávné minulosti. Možná jste o tom četli ve zprávách,” vypráví a její tvář ztvrdne.

“V roce 1993 se během jedné takové prohlídky ozvala střelba. Byla jsem tu jako začínající průvodkyně. Nikdo nejprve netušil, co se děje. Po chvíli všem došlo, že střelba není součástí žádné ukázky či show. Byl to děs, který spustil vyšinutý člověk. Postřílel na 35 lidí. Ten altánek támhle jsme postavili na památku návštěvníků a průvodců, kteří masakr nepřežili.” Takový zvrat jsme nečekali a pobavené očekávání ve tvářích návštěvníků vystřídal zármutek.

Dál o tomto černém dni naše průvodkyně mluvit nechce a nabízí speciální prohlídku na vyžádání v návštěvnickém centru, protože pro většinu průvodců je stále příliš traumatizující na tento den vzpomínat a vyprávět o něm.

Děkujeme paní průvodkyni a loučíme se s ní. Abychom si zlepšili náladu, vydáváme se na krátkou projížďku lodí, která nás provází vzdálenějšími místy v okolí – např. k ostrůvku, kde věznili mladistvé nebo k loděnici, kde vězni stavěli den co den lodě pro převoz materiálu – nebo dalších vězňů.

NP Tasman a kouzelný Richmond

Po prohlídce sedáme zpět do auta a vyrážíme směrem k Hobartu. Je to naše poslední cesta, a tak si ji užíváme plnými doušky.

Nejprve stavíme v NP Tasman na poslední dvě zajímavosti – tzv. blowhole, což je útes, ve kterém zběsilé vlny ústí v otvor, ze kterého voda prská směrem k nebi. Příliv teď ale není tak silný, a tak si více užíváme pohled na útesy a oceán z nedaleké vyhlídky. Pak ještě stavíme u přírodního oblouku Tasman Arch, který na nás dělá velký dojem. Trochu připomíná naši Pravčickou bránu, akorát v apokalyptické vizi biblických povodní.

• 

• 

Cestu si ještě prodlužujeme o zastávku ve vesničce Richmond. Ta je proslavená krásným kamenným mostem, u kterého se na louce rádi zastavují i místní, aby si odpočinuli na odpoledním slunci. Dáváme si tady oběd a jen neradi vyrážíme na poslední kilometry vedoucí do Hobartu, hlavního města Tasmánie. Myjeme a čistíme naše auto od rudého prachu nashromážděného z dobrodružných výprav, pak jej vracíme do půjčovny Wicked Campers a dál už musíme po svých – resp. si voláme Ubera, abychom se měli jak dostat do centra města.

• 

• 

Hobart aneb vítejte na konci cesty…

V Hobartu se nejprve procházíme po trzích na ulici Salamanca. Je tu pořádně živo, což je oproti zbytku Tasmánie docela změna. Pak naše kroky stočíme k nábřeží, kde se pohupují lodě všech tvarů, rozměrů a podob. Nejvíce nás zaujala stará bárka s plachtami, kterou zrekonstruoval místní spolek nadšenců, aby se na ní mohl vydávat na dobrodružné plavby kolem Tasmánie.

Stmívá se a my dál kráčíme uličkami Hobartu, když v tom zaslechneme živou muziku a veselé hlasy z nedalekého parčíku. Koukáme rychle na mobil a zjišťujeme, že to je tradiční food festival na Franklin Square. Nadšeně se tedy vydáváme právě tam, posloucháme kapelu, obcházíme stánky s jídlem a nasáváme atmosféru i nějaký ten drink. Hobart je moc sympatické město, taky by se tady dalo žít… 🙂

Tak jako na dozorce v Eaglehawk Neck i na nás po setmění padá únava a hlad. Zatoužíme však místo po klokanovi po mořských plodech a vydáváme se zpátky k nábřeží, kde jsme před hodinkou nakukovali do menu dobře vypadající restaurace Mures. Dáváme si ústřice a potvůrky všeho druhu, zapíjíme to červeným vínem a rozjímáme nad vším, co jsme v Tasmánii stihli zažít.

• 

• 

• 

• 

• 

“Sem bych jela ráda ještě jednou…” zasní se Ivetka.

A tak ve čtvrtek 15. března 2018, tedy skoro přesně o rok později, sedíme v letadle Cebu Pacific směr Sydney a pak do vytouženého Hobartu. S Tasmánií je totiž jako s Kofolou. Když ji miluješ…