Po devíti dnech strávených postupně na Bali, Jávě a Lomboku přišel čas na malý tropický odpočinek, který jsme si dopřáli na trojici drobných ostrůvků, známých jako Gili Air, Gili Meno a Gili Trawangan. Ochutnali jsme tu mléko přímo z kokosů, navštívili ptačí park a zaplavali si se želvami nad starodávným vrakem lodi.

Vzhůru do přístavu Bangsal

Ale pěkně popořadě. Abychom se na ostrůvky vůbec dostali, museli jsme se nejprve dostat ze Senggigi do přístavu Bangsal. To se na první pohled zdá jako snadný úkol, ale nenechte se mýlit – taxikáři si za desetiminutovou projížďku účtují pořádnou sumu, protože vědí, že tam turisté chvátají, aby stihli loď na Gilis. Jenže my se jen tak nedali. Vytrvale jsme čekali na levné bemo, o kterém nám všichni říkali, že nepřijede. Nakonec jsme se přeci jen dočkali a za slušných 50.000 rupií (100 Kč) se nechali odvézt do přístavu. Cestou jsme se sice museli vracet, když pan řidič někde u krámků s ovocem vytratil víčko od nádrže, ale do cíle jsme se nakonec dostali.

Bemo
Bemo je zábavné vozítko, ze kterého se dá velmi snadno nedobrovolně vystoupit i za jízdy.

Pokud se jako my vydáte do přístavu bemem či taxíkem, počítejte s tím, že vás řidič nedoveze až přímo do přístavu. Zhruba jeden kilometr před cílem nás pan řidič jako všechny ostatní cestovatele vyklopil u připravených koňských povozů, abychom finančně podpořili další podnikavce (10 korun za svoz do přístavu). Nám to však nevadilo, projížďku kudou, jak se povozům říká, jsme stejně měli v plánu. Na jízdě kudou je zábavné, že vám postupně změní celý zasedací pořádek kostí v těle.

Kuda
Kuda – koňský taxík s vysmátým řidičem, který vyjde velmi levně – tedy dokud nedorazíte na některý z Gili islands.

Bangsal je sice poměrně malý přístav, ale všeobecný ruch, do kterého vstoupíte po dokončení kostitřasové projížďky kudou, připomíná hemžení mravenečků. Každý tu na ramenou nese alespoň tři pytle něčeho, dvě bedny tamtoho nebo padesát litrů bůhvíčeho. To všechno opálení borci ládují z povozů do připravených lodí, které čekají na jednu z mnoha dalších cest mezi ostrůvky a základnou v Bangsalu. Všechny tři ostrovy Gilis jsou totiž tak prťavé (asi 1 km2), že bez pravidelného zásobování by byli jejich obyvatelé namydlení.

Bangsal
Přístavní ruch v Bangsalu, kde všichni poctivě kmitají, aby se tursité na Gili Air, Gili Meno a Gili Trawangan měli dobře.

Za 17 korun jsme si pořídili palubní lístky na veřejnou loď a vydali se na pláž čekat spolu s další padesátkou nedočkavců na odjezd. U pláže bylo zakotveno asi osm bárek a všechny se postupně plnily banány, ananasy, pivem a dalšími zásobami. Loďky jsou asi deset metrů dlouhé a působí tak trochu nedůvěryhodným dojmem.

Lodí na Gili Air

Když už to vypadalo, že se pod nánosem surovin lodě nadobro zabořily hluboko do písku, začal na naši skupinku mávat jeden z opálených chlapíků, abychom se tedy nalodili. Ne však do jednotlivých lodí, ale jen na tu jednu, která vypadala jako ovocná Noemova archa. S krosnami na zádech, krůpějemi potu na čelech a s pocitem pasažérů Titanicu jsme se neochotně vyškrábali do lodě a pokusili se najít deset centimetrů čtverečních, na které bychom si mohli sednout. V jeden moment se loď povážlivě nahnula a já seznámil jednu místní opálenou paní s mým neopáleným zadkem. Pak se loď nahnula zpátky a najednou jsem seděl. Podíval jsem se omluvně na trochu zaskočenou dámu, zatímco Ivetka přešlapovala jednou nohou v krabici banánů a druhou nohou v krabici ananasů. Pak se mě Ivetka vystrašeně zeptala, jestli nemohou být v těch krabicích hadi. Takoví ti co jsou nenápadně stočení do klubíčka, potají olizují špičky banánů a koušou pasažéry do nohou. Myšlenky na hada jsem jí zahnal oznámením, že dřív než nás napadne had, skončíme i s celým nákladem pod vodou, kde si na nás smlsnou žraloci. Do té doby jsem si nikdy nevšiml, jak velké má Ivetka oči.

[label type=“success“]Náš tip[/label] S názvy ostrůvků je to v Indonésii složité. Samotný výraz „gili“ se dá přeložit jako ostrov. Gili islands tak v podstatě znamená Ostrovní ostrovy. No a pokud byste čekali, že Gili Air je vzdušný ostrov, tak se taky spletete. Air totiž v indonézštině znamená voda…

Gili-Air-Lod
Cesta lodí na ostrov Gili Air trvala jen asi půl hodinky, ale díky neustále hrozící katastrofě jsme si intezivně užili každou vteřinu.

Moje vlastní odvaha však rázem vzala roha, když se po zbytek cesty loď nakláněla z jednoho extrému do druhého. Mořskou nemocí sice netrpím, ale když se člověk při každém zhoupnutí seznamuje s vodou, která se valí přes bok lodi, do zpěvu mu moc není. Nakonec jsme však cestu přežili a úspěšně se vylodili na břehu ostrůvku Gili Air.

Gili Air

Po prvním kontaktu s pevnou zemí jsme se trochu uklidnili a konečně se mohli rozhlédnout kolem. Všude pobíhali zmatení turisté, kteří se snažili pochytat svou bagáž, nyní volně plovoucí kolem zakotvených lodí.

Namířili jsme si to k prvnímu vozkovi a zeptali se ho, za kolik nás hodí k hotelu Kira Kira, který jsme si vyhlédli v Lonely Planet. Po desetikorunové jízdě v Bangsalu nás jeho desetinásobně vyšší nabídka pořádně zaskočila. Ještě více mě osobně popudilo, že tento pán (a ani nikdo z ostatních) nebyl ochoten smlouvat. Prostě jsme byli vydáni na milost a nemilost, protože jediná další alternativa bylo jít pěšky. Dopravní infrastruktura na ostrůvcích Gili totiž sestává pouze z písečné stezky, která vede kolem dokola ostrova a na které se prohání jen hrstka koňských taxíků. Unavená Ivetka sice byla ochotná si za svezení připlatit, ale já naivně zavelel k pěšímu odchodu s ještě naivnějším dojmem, že to bude za rohem.

Gili-Air-Street
Na hlavní ulici Gili Air – restaurace u pláže na jedné straně, hotely a půjčovny všeho druhu na straně druhé.

No, nebylo. Ostrůvek je sice prťavý, ale s horkým sluncem nad hlavou a plnými krosnami na zádech je i desetimetrový úsek celkem vyčerpávající záležitost. Hotel jsme našli až po asi půlhodinové strastiplné cestě, během které Ivetka proklínala mou hamižnost. Ještě větší frustrace přišla ve chvíli, kdy jsme hotel Kira Kira spatřili v celé své kráse. Zřejmě jedinými jeho obyvateli bylo stádo bobkujících bůvolů a jakýsi recepční, mírně překvapený z toho, že do jeho kutlochu někdo zavítal. Po maximálně desetivteřinové prohlídce jednoho bungalovu jsme vyslali pár neslušných gest směrem k autorům Lonely Planet a vyrazili o dům dál.

Hotel Segar Village

Krosny a znavená těla jsme složili až v bungalovu hotelu Segar Village. Ten je z architektonického hlediska velmi zajímavým počinem. Podlaha sestává z oblázků, střecha je položená výše než zdi (což umožňuje bezbariérový přístup hadům, kteří nás nestihli kousnout na lodi) a vůbec nejlepší zážitek má člověk při návštěvě sprchy s toaletou. Tato místnost nemá střechu pro jistotu vůbec a díky zdem, tvořených z nahodile poskládaných kamenů, si tu Ivetka připadala dle jejích slov jako v terárku. Před toaletou leží malé jezírko, ve kterém se prohánějí podivná stvoření. No a samotná sprcha je vrcholem snahy splynout s přírodou, protože proud ledové vody na sebe můžete nechat padat ve formě vodopádu řinoucího se ze škvíry kdesi nahoře mezi kameny.

Gili-Air-Hotel
Ložnice bungalovu v Segar Village – nejpřírodnějším hotelu na Gili Air.

[label type=“success“]Náš tip[/label] Jedna noc v hotelu Segar village vyjde na 840 Kč. V ceně je i welcome drink a naprosto fantastická snídaně na vyhlídkové plošině, kde se můžete kochat ranním pohledem na oceán.

Jaký je vlastně Gili Air?

Celí splavení jsme si po ubytování utíkali smočit nožky do osvěžujícího oceánu. Co nás trochu překvapilo byla skutečnost, že mezi prašnou stezkou a vodní hladinou jsme téměř nepostřehli samotnou pláž. Ta je tak úzká, že k jejímu překonání nám stačily tři kroky. Radost jsme si tím však nenechali zkazit a vesele jsme pobíhali kolem pastelově barevných rybářských loděk, které se tu líně pohupovaly na nekonečném množství vlnek.

Gili-Air-Lodka
Jedna z mnoha lodiček, které se vesele pohupují na pobřeží Gili Air.

No a jak tedy Gili Air vypadá? Je to malinkatý plochý ostrůvek, který se dá za dvě hodinky obejít a který je lemovaný onou úzkou plážičkou. Kolem dokola vede písečná stezka, na jedné straně obklopená restauracemi a bary, na druhé straně posetá hotely a půjčovnami šnorchlovacího vybavení. Koupat se dá jen dopoledne během přílivu, odpoledne voda ustoupí a začnou vykukovat obnažené korály. Voda je však průzračně čistá. Za stovku jsme si půjčili brýle a šnorchly, naskákali do vody a kromě korálů jsem na dně oceánu objevil také jednu spokojeně obědvající želvu. Zamával jsem jí, ale moc si mě nevšímala.

[label type=“success“]Náš tip[/label] Šnorchlovací vybavení si lze půjčit na celý den. Ovšem pozor – vřele doporučujeme si vzít s sebou vybavení vlastní, nebo alespoň to půjčené pořádně vydesinfikovat. Indonézané jsou totiž tak trochu prasátka a vrácené šnorchly nechávají ležet na stejné hromadě, ze které si je berou další turisté. Není se tak čemu divit, že mi druhý den naskákaly opary…

Gili-Air-Vecere
Kanic – labužnická večeře v jedné z mnoha pobřežních restaurací s výhledem na oceán vyjde na 150 Kč/os.

V podvečer jsme se rozhodli prozkoumat zbytek ostrova, půjčili si za 120 korun kola a vyrazili na cestu kolem tohoto malého světa. Pokud vás snad napadne při pobytu na ostrůvku něco podobného, na kola se vykašlete. Vzhledem k tomu, že stezka je z neudusaného písku, vyplatí se ostrov obejít pěšky. My tuto cestu totiž také nakonec absolvovali po svých, akorát jsme ještě k tomu tahali ta kola… V půlce nám už docházely síly, a tak jsme usedli do ratanových křesel jednoho z barů s výhledem na slunce zapadající za sopku Agung na ostrově Bali. Protože se v Česku ten den rozjela naplno prohibice, objednali jsme si pestrobarevné koktejly a užívali si přírodní divadlo na obzoru.

[label type=“success“]Náš tip[/label] Alkohol je v Indonésii všeobecně dražší než ostatní nápoje. Třeba pivo vyjde na 80 korun. Koktejly jsou však za docela rozumnou stovku. Navíc můžete snadno natrefit na happy hour trvající třeba půl dne :)

Gili-Air-Zapad
Slunce zapadající za Gunung Agung na Bali. V popředí ostrlvky Gili Meno a Gili Trawangan.

Druhý den jsme se ještě pokochali podvodním královstvím, já se úspěšně pořezal o korál a odpoledne jsme vyrazili loďkou k dalšímu ostrovu. O našem dobrodružství na druhém ze tří ostrůvků se můžete dočíst ve článku o Gili Meno.