Tři dny jsme si užívali pohodu jižního Bali, než nastal čas sbalit své krosny a vydat se napříč celým ostrovem až k východnímu pobřeží Jávy. Tady na nás čekala sopka Kawah Ijen, která olizuje mraky ve výšce 2.800 metrů nad mořem. Z jejích útrob se den co den valí husté oblaky dýmu, čímž dává najevo, že se s ní ještě musí počítat…

Cestou necestou na Jávu sopečnou

Jelikož jsme první dny v Indonésii strávili na jihu Bali a vzhledem k šílenství, kterému tady říkají doprava, jsme si netroufli půjčit auto, byla cesta na Jávu poněkud krkolomná. Nejprve jsme se z městečka Tanjung Benoa přepravili za směšných 7 korun na jakési nádraží Batubulan úžasně moderním autobusem. Kromě nás ho nikdo jiný nevyužil a my se chytali za hlavu při vzpomínce na taxíky, které by podobně dlouhou cestu za méně než 200 korun nepodnikly.

Java-MHD
Zastávky těchto levných moderních autobusů poznáte podle toho, že jsou vysoké a vedou k nim schody. Linky spojují oblasti Tanjung Benoa, Nusa Dua, Kuta i Denpasar, tedy celý jižní cíp ostrova.

Další úsek cesty, tentokrát na nádraží Ubung, bylo nutné podniknout bemem, což je malá nízká dodávka, ze které při jízdě odpadávají součástky a z díry na boku občas vyčnívají hlavy zděšených pasažérů. Nás však nejvíc vyděsil okamžik, kdy při projíždění podezřelou uličkou náhle za vozem vystartovali dva podivíni a svým běžeckým výkonem se snažili pokořit i samotného Usaina Bolta. Jeden ze sprinterů svůj závod vzdal, druhý však bemo doběhl a jako zkušený opičák skočil do díry na boku, aby pak svou náhlou přítomností vyvedl z míry mě i Ivetku. Křečovitě jsem sevřel krosny, o které jsem předpokládal, že má tenhle atletický zločinec zájem. V hlavě se mi honily myšlenky, zda Indonézana nakopnout placírkou nebo dloubákem. Všechno ale bylo jinak. Nejednalo se o přepadení, ale o souboj o nejrychlejší nabídku navazujících autobusových spojů. Ten, kdo bemo s vyjukanými turisty doběhne jako první, má možnost táhnout je za ruku ke svému autobusu.

Java-Bemo
Bemo z Batubulanu do Ubungu nás vyšlo na 40 korun. Pohled z díry na boku nebo přes přední sklo na zacpané ulice plné skútrů byl však k nezaplacení.

Tedy autobus je poněkud silné slovo. To, do čeho jsme nakonec nasedli, vypadalo, že přežilo útok sedadložravých predátorů a minimálně dvě doby ledové. Čekali jsme asi hodinu, než se všechna místa obsadila (a pak se ještě vešlo pár lidí navíc). Další čtyři hodiny jsme strávili v rozpadající se konzervě, která se po balijských silnicích řítila rychleji než průměrný budějovický důchodce do Kauflandu po vydání slevových letáků. Nakonec jsme se do přístavu Gilimanuk přece jen dostali.

Java-Bus
Autobus z Ubungu do Gilimanuku nás vyšel pekelně draho díky vypečené smlouvací technice jeho provozovatelů.

Náš tip – Tady jedna dobrá rada. Obecně se o smlouvání v Indonésii dá říct, že optimální cena je zhruba na úrovni poloviny první nabídky ze strany obchodníka. Toho bohužel někteří místní chytrolíni zneužívají a první nabídku vysoce přestřelí. My na to doplatili právě u cesty autobusem do Gilimanuku. Je dobré se nejprve zeptat třeba na recepci v hotelu, jaké ceny se dají očekávat a pak na nich trvat.

Cestra trajektem do přístavu Ketapang na východním pobřeží Jávy byla nekonečná, ale alespoň docela levná (24 Kč). Jak jsme se blížili k Jávě, pokusili jsme se mobilem kontaktovat našeho průvodce Pepeho. Ten už byl na nás připravený a spolu se svým kamarádem řidičem nás mile přivítal. Pepe se ve skutečnosti jmenuje Sapto Hadi a ve svých 22 letech se díky své veselosti a znalosti prostředí včetně sopky Kawah Ijen vypracoval na oblíbeného průvodce pro turisty, kteří se chtějí vydrápat na vrchol některé z mnoha sopek, které oblohu nad Jávou zásobují každý den hustými mračny. Má i svou Facebook stránku, na které ho můžete před cestou kontaktovat. My jeho služby vřele doporučujeme.

Java-Skok
Trajekty v Indonésii jsou docela spolehlivé, ale přesto si někteří pasažéři cestu na poslední chvíli rozmyslí…

Vzhůru do oblak nad Kawah Ijen

Pepe nám zajistil ubytování v pěkném asijském hotelu ve městečku Banyuwangi. To jsme si však příliš neužili, jelikož v půl čtvrté ráno už jsme zase pelášili ven z postele. Na sopku se totiž musí jít brzy – odpoledne se kráter Kawah Ijen naplní sirnými mračny a takový výlet pak stojí za starou belu. Nasedli jsme proto ještě trochu omámení do jeepu, kde už pospávali naši dva francouzští souputníci, Pepe a jeho řidič. Po rozbitých cestách jsme se dopravili až do základního tábora, odkud už se musí pěšky. V táboře je možné dát si horký čaj a další dobroty. Platit se dá až po návratu ze sopky.

Java-Pepe
Pokud se chystáte na Jávu a máte v plánu šplhat na některou ze sopek, doporučujeme služby Sapto „Pepe“ Hadiho.

První úsek pěší stezky je docela příjemný a uteče rychle. Vzhledem k tomu, že cesta na vrchol Kawah Ijen je dlouhá jen asi 5 kilometrů, má člověk pocit, že to bude flákačka. Ovšem po prvním kilometru se ze stezky stane pekelný mordor v podobě místy neuvěřitelného úhlu stoupání, kdy nohy musíte tu a tam strkat pomalu až za hlavu. Jako úplné trosky se však cítíte až v momentě, kdy si to kolem vás profrčí devadesátiletý indonézský děda s 80-ti kilovým nákladem na zádech a ještě se na vás s lišáckým mrknutím usměje. S košíky narvanými sírou se místní nosiči táhnou až z útrob kráteru Kawah Ijen, přičemž tuto otrockou stezku stihnou projít maximálně dvakrát za den. A co za to? Dva dolary… Jenže jim to nevadí, nic nemají, vystačí si s úsměvem na tváři a krabičkou cigaret. Neprosí o bakšiš, když si je vyfotíte, nestěžují si na svůj život a ještě se při své práci stihnou mezi sebou pobavit vzájemným pošťuchováním. Jak řekl jeden z našich čtenářů Tom – zdá se, že směrem na východ platí, že čím méně toho lidé mají, tím jsou šťastnější.

Java-Nosic
Až někdy s Ivetkou dostaneme chuť postěžovat si na těžký život, vybaví se nám nejspíš obrázek udřených nosičů, kteří si i přes svůj úděl nenechají ukrást úsměv na tváři.

Další 4 kilometry jsme se lopotili spolu s dalšími desítkami turistů, nosičů a místních výletníků, než jsme konečně zahlédli okraj kráteru Kawah Ijen. Do žil se nám vehnala nová várka čerstvé krve a posledních pár metrů už jsme v podstatě běželi. Pohled, který se před námi otevřel, se těžko popisuje slovy. V nekonečném prostoru před námi se po ostrých hranách ztvrdlé lávy svažoval ohromný trychtýř, jehož dno zakrývalo zelené sklo sirného jezera. Ze žlutých valů na břehu jezera se hrnula mračna bílého dýmu a kdesi v hloubce se tu a tam mihla postava nosiče se svým zářivě žlutým nákladem na ramenou. Podél celého kráteru se jako linka táhla cestička, na níž posedávali či pochodovali užaslí turisté, kteří si při zběsilém mačkání spouště málem ulámali prsty.

Java-Ijen-Krater
Kawah Ijen – Pohled do zeleného oka kráteru je dechberoucí.

I my se pustili do nadšeného pózování, focení s Pepem, s cedulí „Pozor, nebezpečí smrtelného úrazu“, při skákání nad kráterem… Až nás Pepe upozornil, že jen dva měsíce zpátky se ostré lávové útvary Kawah Ijen staly osudnými francouzskému fotografovi. Při úrazu se tu jen těžko hledá odborná pomoc a přeprava zraněného k nejbližšímu místu, kde by se pomoci mohl dočkat, je v tomto terénu nereálná. Ale nejen drsný povrch je tu nebezpečný. Lidé si často neuvědomují, že sopky v Indonésii jsou převážně činné. Celé souostroví leží na zlomu dvou tektonických desek, jejichž pohybem bylo kdysi vytvořeno. Desky se hýbat nepřestaly a sopky tak dále soptí. A o své aktivitě nám Kawah Ijen dávala vědět na každém kroku při pohledu na spálené lesy na vnější straně sopky.

Java-Sira
Ze dna kráteru se line mravenčí cestička poctivých nosičů síry. Turisté se však po ní dolů raději nespouštějí.

Pokud byste se snad chtěli vypravit na dno kráteru a zaplavat si v jezírku, které má v průměru jeden kilometr, raději takové myšlenky vyžeňte z hlavy. Cesta dolů je neschůdná, vždyť i nosiči s ní mají občas problém. No a jezírko by se svými 50-ti stupni bylo vhodné leda tak pro lázeňské milovníky, kdyby ovšem nebylo současně kyselinou. Vděčí za to zásobám síry, na kterých leží.

To však neznamená, že se na vrcholu Kawah Ijen nedá nic dělat. Míst, odkud se dá pořídit snové snímky dramatických sopečných pohledů je tu spousta a pobíhání mezi nimi zabere dostatek času. Cestička kolem kráteru je alespoň dva kilometry dlouhá a nabídne další várku zajímavých pohledů a to na obě strany. No a pokud se na vrchol Kawah Ijen vydáte s Pepem, tak máte o zábavu postaráno na celý den, protože tenhle vysmátý průvodce má kapsy plné fórků.

Java-Ijen-Cesta
Kolem kráteru vede cesta, z níž se nabízí celá řada dalších zajímavých pohledů na dýmající útroby sopky Kawah Ijen.

Nakonec jsme vyfotili každý kousek sopečného světa a vydali se zpět do základního tábora. Pokud si myslíte, že po drsném výšlapu si člověk cestou dolů odpočine, tak se mýlíte. Sráz je extrémně prudký, a tak při neustálém brzdění není divu, když se vaše prsty u nohou protlačí ven z bot. Povrch cesty je navíc pokryt vrstvou prachu, na kterém se podrážka bot velice snadno smýkne a uvede zbytek vašeho těla na chvíli do stavu beztíže. Fyzické zákony však zřejmě neplatí pro nosiče síry, kteří s nemožně těžkým nákladem na zádech zdolávají cestu v lehkém poklusu. Nechápu, jak rachitičtí mužíci dokáží na svých bedrech tahat až stokilovou zátěž, když já měl problém s 90 kily vlastní váhy. Unaveným nohám a vyschlým krkům jsme ulevili až v základním táboře. Odtud jsme se opět vydali jeepem a částečně pěšky skrze džungli (cesta je v polovině přerušena a musí se kus zdolat bez dopravních prostředků) zpět do hotelu. Celý výlet skončil zhruba v jednu hodinu.

Náš tip – Cestou na vrchol Kawah Ijen jsme potkali dobrodruhy v pantoflích, botaskách, trepkách a určitě se tam někde potuloval i nějaký jouda v bačkorách. Doporučujeme si však vzít pořádné pohory, jelikož zdejší terén na nějaké sranda boty fakt není zvědavý. A nezapomeňte také na teplou bundu, protože nahoře je zima jako v ruském filmu. Jo a pití, proboha! :)

A honem zpátky na Bali…

Jelikož jsme se chtěli ještě ten den dostat zpátky na Bali (tentokrát na sever do městečka Lovina), dali jsme si rychlý oběd v hotelu (u mě rekordně rychlý poté, co jsem našel v jídle dvoucentimetrového červa) a vyrazili do přístavu na trajekt. Cesta trajektem se dá přežít, ale 4 hodiny čekání na nádraží v Gilimanuku byly celkem náročné. Čekat jsme museli, protože řidič bema nechtěl odjet dřív, než se všechny sedačky naplní. Poslední sedadlo jsme si nakonec společně doplatili, protože se začalo stmívat. Nakonec ho stejně po cestě zaplnila jakási Balijka ve smradlavých šatech a s podezřelým košíkem v rukách. Po chvíli jsme s očima navrch hlavy zjistili, že paní se zřejmě podařilo do bema propašovat v košíku armádu kousavých mravenců, kteří se pak k radosti všech cestujících dokázali exportovat po celém voze…