V minulém díle jste se s námi vypravili do japonské vesničky Shikotsu a mimo jiné se tam ocitli v pohádkovém ledovém paláci nebo se propadli do zamrzlého jezera. Z vyprávění je tedy už asi patrné, že cestování po Japonsku je vším, jen ne všedním zážitkem. A jiné to nebude, ani když se vypravíme do hor, do zimního střediska Niseko. Sice to nejsou francouzské Alpy – nejvyšší vrchol má jen 1,308 metrů nad mořem – ale to vůbec nevadí, mají své vlastní kouzlo. Tak třeba už jen to, že když se sem vydáte, nejedete vlastně na hory. Jedete totiž na sopky. Aktivní sopky, abychom byli přesnější.

Z Shikotsu jsme se autobusy přesunuli na čtyři dny do zimního střediska Niseko soustředěného kolem sopky Mt. Annupuri. Ubytovaní jsme byli v guesthousu Bistare Kana.

Niseko Annupuri a Bistare Kana

Ze Shikotsu do sopečného pohoří Niseko jsme se dostali docela snadno, dvěma autobusy. Nejprve menším autobusem na letiště New Chitose a odtud pak větším autobusem přímo do městečka Niseko.

S tou orientací je to tady ale trochu složitější. Niseko se ve skutečnosti skládá ze 4 zimních středisek – Hanazono, Grand Hirafu, Niseko Village a Niseko Annupuri. Centrum všeho dění, půjčovny, restaurace a krásné hotely se nachází v Grand Hirafu. Zbylá střediska jsou menší, ale nabízejí levnější ubytování. Všechna jsou propojená skibusem, který je v rámci skipasu zdarma.

Autobus nás dovezl až na naši konečnou zastávku, nejzápadněji položené středisko Niseko Annupuri. Co jsme netušili je, že středisko je položené asi 2 nebo 3 kilometry od hlavní silnice, kde se pro změnu nachází naše ubytování – guesthouse Bistare Kana. Nezbylo nám tedy než přepnout naše kufry na kolečkách do terénního módu a odklouzat se směrem dolů k hlavní silnici.

Ubytovna Bistare Kana na první pohled vypadá jako víkendová chalupa. Dřevěné obložení, střecha zapadaná sněhem a bílý dým valící se z komína dávaly tušit, že tohle místo neprovozuje žádná neosobní síť hotelů, ale někdo, kdo tomu věnuje kus sebe sama.

Jen co jsme do chalupy vstoupili, pan majitel nás hned srdečně přivítal. Své jméno nám řekl sice asi dvakrát, ale nebyli jsme schopni ho pobrat. Tak jsme ho přejmenovali na pana Jolandu, protože to znělo trochu podobně. Pan Jolanda neumí skoro vůbec anglicky, ale řekl nám toho strašně moc. Strávil několik let v Nepálu, a proto každý pokoj pojmenoval podle míst v zemi, kterou si zamiloval. My dostali pokoj Kathmandu.

Než nám ukázal pokoj, vysvětlil nám pan Jolanda vše důležité. Třeba složitý proces přezouvání, který po léta vypiloval, aby nikomu nebyla ani chvíli zima na nohy, ale zároveň podlaha nebyla každou chvíli zablácená. Ukázal nám také náš stůl, kde nás ráno bude čekat snídaně. Doporučil nám také nedaleké lázně onsen, prý jedny z nejlepších na celém Hokkaidu – a ještě nám dal slevový kupón na vstup. Nakonec nám ještě přislíbil, že nás po snídani vždy odveze na svah svým autem.

Pan Jolanda je prostě úplně super a máme ho rádi.

Odnášíme si kufry do pokoje Kathmandu a na nic nečekáme – vyrazíme do střediska Grand Hirafu, abychom si tam zařídili vše potřebné k zítřejší lyžovačce!

Grand Hirafu

Skibusem do Grand Hirafu je to asi půl hodina cesty. Ne že by to bylo tak daleko, ale skibus staví pomalu na každém rohu. První věc, co si jdeme vyřídit, je skipas. Ten stojí zhruba 6,000 Kč na osobu na 4 dny pro všechna čtyři zimní střediska dohromady. Není to zrovna málo, ale je to srovnatelné třeba s Francií. Pravda, tam je nepoměrně více kilometrů sjezdovek ve dvakrát vyšších nadmořských výškách – no ale tady je zase dvakrát více prašanu a atmosféra, kterou jinde člověk nezažije.

Druhou zastávkou je půjčovna vybavení Rhythm. Doma v Čechách máme vlastní prkna, boty i helmy, ale když jsme v roce 2015 odlétali na Filipíny, nenapadlo nás přibalit si je k plavkám a žabkám do kufru. Půjčení všeho nás vyšlo na přibližně 4,000 Kč na osobu na čtyři dny.

Co nás na první pohled zaujalo je množství Australanů, kteří zde pracují. Kromě Nového Zélandu je pro ně Japonsko další nejbližší zemí, kam se mohou vypravit za zimou, takže je jich tu opravdu hodně. Vzniká tak vtipný kontrast mezi tradičně skromnou, jemnou a spíše introvertní povahou Japonců a takového toho neotesaného jadrného australanství, kde je každý každému kámoš a brácha. Tudíž nás nepřekvapilo, když nás při placení přivítal dlouhovlasý blonďák za kasou veselým „Počkej, brácho…,“ načež si od kasírování udělal krátkou pauzu, aby si vychutnal předstíranou hrou na imaginární kytaru legendární sólo Jimiho Hendrixe.

V době, kdy jsme konečně měli skipas i všechno vybavení oběhané, už na Grand Hirafu padla tma. Kdo nebyl na svahu na nočním lyžování, ten se přidal k nočnímu životu. My toho měli po celém dni cestování už plné kecky, a tak jsme chytli skibus a jeli načerpat sílu na další den.

Sjezdovky a freeride v Niseko

Druhý den ráno jsme posnídali ve společenské místnosti Bistare Kana společně s dalšími hosty pana Jolandy. Ten nám všem navíc ještě přišel oznámit předpověď počasí, což pak dělal i každé další ráno. Stala se z toho pro všechny oblíbená tradice, protože pan Jolanda umí anglicky asi dvacet slov.

„Dneska sníh, hodně moc sníh. Sníh všude. Vleky ne. Moc sníh. Odpoledne možná dobrý, dobrý, dobrý. Vítr trochu hodně. A sníh. Pěkný den!“

Vytušili jsme, že sněžení bude asi tolik, až nebudou jezdit některé vleky. A opravdu, když jsme vykoukli ven, viděli jsme jen bílou barvu. Hodili jsme do sebe kafe a kývnuli na pana Jolandu, že na počasí prdíme a jedeme na svah. Evidentně ho ten elán potěšil a hned šel nastartovat auto. Cestou si s námi povídal a vyzvídal, jestli taky máme u nás v Česku hory a že když jo, proč se proboha táhneme až do Japonska. Pak nám slíbil, že se taky někdy přijede podívat na naše hory.

No a teď k těm sjezdovkám. Obvykle píšeme naše články chronologicky – co jsme kde dělali a tak. Jenže vyprávět, jak jsme jeli modrou a pak černou a pak červenou, to byste asi neradi. Tak to vezmeme nějak obecně.

Jak už jsme psali, Niseko má čtyři ski areály. Všechny jsou na úpatí hory Mt. Annupuri, 1,306 metrů nad mořem vysoké sopky. Poslední erupce byla před šesti tisíci lety, takže se není třeba obávat, že by vás v půlce obloučku překvapila lávová lavina. Zajímavé je, že žádná z lanovek nevede až na samý vrchol – tam si nadšenci musí vyšlapat po svých. Za ten výhled to však stojí. Přímo naproti se totiž do výšky 1,898 metrů šplhá stratovulkán Mt. Yotei, který je díky svému dokonalému tvaru přirovnáván ke slavnější Mt. Fuji. A když se člověk ohlédne na opačnou stranu, může při dobrém počasí dohlédnout až na moře.

Celkem má Niseko pro lyžaře připraveno 47 kilometrů sjezdovek. To není moc – jenže o upravené sjezdovky tu vlastně moc nejde. Niseko je slavné pro své volné, neupravené svahy určené milovníkům freeridu. Díky jedinečným sněhovým podmínkám je zdejší prašan jeden z nejlepších na světě, takže si při jízdě z vrcholu sopky Annupuri připadáte, jako kdyby vaše prkno projíždělo čerstvě našlehanou smetanou.

To všechno má ale jeden drobný zádrhel. Aby napadal čerstvý prašan, musí být nejprve velevánice. V ideálním případě nasněží přes noc, ale větší pravděpodobnost je, že to bude přes den. A jelikož tyhle vánice přináší přes Ochotské moře jakési silné větry z Kamčatky, obvykle to dopadne tak, že kvůli poryvům a silným mrazům přestanou jezdit vleky. Případně vleky jezdí, ale nevidíte si ani na vlastní rukavice. Když je ale druhý den pěkně, stojí to pak za to. My se do Niseka vydali dvakrát (2019 a 2020). Poprvé jsme měli po většinu doby silné sněžení a špatnou viditelnost, podruhé zase krásné počasí, ale méně prašanu. Vynahradily nám to ale výhledy na Mt. Yotei.

Noční lyžování a lázně onsen

Opravdový zážitek je zůstat v Niseko na sjezdovkách po setmění. Nasvícená tu totiž nezůstane jen jedna sjezdovka, ale skoro celý skiareál Grand Hirafu. A protože místní zbožňují freeriding, dosahují světla dokonce k lesíkům a volným terénům poblíž sjezdovek. Každý den jsme tu vydrželi až do zavíračky a vůbec nám nevadilo, že už jsme ke konci přicházeli o hybnost v 80ti procentech těla.

Nechat na svahu všechno jsme se nebáli ze dvou důvodů.

Jednak jsme se po nočním lyžování mohli vždy zajít posilnit k tzv. foodtruckům – dodávkám s jídlem ze všech koutů světa. Mají tu pizzu, thajské pálivé pokrmy, burgery – ale hlavně úplně fantastické indické kari s plackami (japonskou kuchyni jsme si také užívali, třeba ramen a sushi v jedné ze zasněžených chaloupek v areálu Niseko Village jsou nepřekonatelné).

Druhý důvod, proč jsme se nebáli na svahu zřídit, jsou místní onsenové lázně Yugokorotei. Ty se nacházejí jen pár set metrů pěšky od našeho ubytování. Jelikož jsou stranou všeho dění, obvykle tu panuje božský klid. Lázně jsou klasicky oddělené pro muže a ženy, smí se do nich jen na Adama a jsou venkovní – takže když se člověk uvelebí v horké vodě na jednom z balvanů, může jen tak spokojeně a blbě koukat do zasněžené krajiny kolem. Aby relax Japonci dovedli k dokonalosti, můžete si po relaxu v onsenu ještě nakonec dát pivo v masážním křesle. S Ivetkou jsme tento večerní rituál pojmenovali pivonsen. To češství z nás prostě nikdo nevymlátí.

Shrnutí

Čtyři lyžovací dny v Niseko jsme si užili na maximum. Hodně informací se nám sem ani nevešlo – třeba jak jsme si dali tu nejlepší italskou pizzu v životě v místní australské hospodě, jak jsme jeden večer strávili při čekání na skibus pozorováním namrzlé louže, na které se během půl hodiny rozmázlo asi 30 lidí a jak jedna paní hodila takovou roznožku, až jí z toho ruply gatě, nebo jak jsme při jednom z freeridů vjeli do tak husté mlhy, že už jsme po pár minutách vůbec netušili, jestli jsme ještě na správném svahu a kam vůbec dojedeme.

I když, no vidíte – nakonec se nám to sem ještě vešlo.

Pro ten zbytek si sem musíte zajet sami :)

Cestopis Japonsko 2019