Zimní Japonsko jsme nikdy předtím nezažili. Těšili jsme se hlavně na obrovské bílé závěje čerstvého prašanu. Tím je totiž Hokkaido proslulé – napadá tu klidně i 14 metrů sněhu za sezónu! Ani ve snu nás proto nenapadlo, že náš první velký zážitek nebude spojený se sněhem, ale se zamrzlým jezerním přístavem a neoprenem. Ale počkat, to bychom předbíhali…

Druhý den jsme se vypravili autobusem z Chitose do vesničky Shikotsu ležící u stejnojmenného jezera. Ubytovali jsme se v Guest House Shikotsu Kamui. A zbytek se dozvíte v cestopise :)

Za ladovskou zimou v Shikotsu

Je před osmou ráno. V minus osmi stupních se plahočíme s kufry závějemi směrem k nádraží New Chitose na předměstí Sappora, odkud nám má v 9 hodin jet autobus do vesničky Shikotsu.

Spoj podle informací na internetu bývá beznadějně předem vyprodaný, proto jsme vyrazili s předstihem (přesněji řečeno Ivetka nechtěla, ale mě tyhle situace děsně stresují). K mé hrůze na nádraží zjišťujeme, že lístky se nikde koupit nedají a u zastávky už se tvoří fronta. Řadíme se tedy bez lístků na úplný konec řady. Ustaraně odhaduji naše šance, zda se do Shikotsu dostaneme. Tipuji to na chabých 30%. Ivetka si klepe na čelo a jen na mé naléhání sdílí svůj odhad. Říká že 80%.

Nakonec se ukazuje, že lístky nemá nikdo a všichni se do autobusu vejdeme. Já říkám, že to bylo o fous. Ivetka už mě úplně ignoruje.

O hodinu a půl později vystupujeme v Shikotsu. Sníh nám křupe pod botami, když se s kufry točíme na místě a zamilovaně rozhlížíme kolem dokola. Domky a dřevěné chaloupky jsou zasypané sněhem, z komínů stoupá dým, po ulici se toulají lidé zachlumaní do tlustých šál a vzduchem se nese cinkání zvonkohry. Kdyby to viděl Josef Lada, odhodil by kufr, rozestavěl stojan s plátnem a namaloval z fleku nejmíň deset pohlednic.

Bude výlet!

Naše ubytování je hned za rohem. Je to útulný malý guesthouse. Hned jak vstoupíme do společenské haly, ovane nás horký vzduch z krbu a vítá nás paní domácí. Ani si nesundáme svršky a už nás se širokým úsměvem zve na procházku k jezeru Shikotsu. Nabídka zní skvěle, tak se rovnou zapisujeme na seznam. Vyrážíme do vesničky na snídani a pochvalujeme si, jak si dnešek užijeme. Bude výlet!

To ještě netušíme, k čemu jsme se upsali.

Jezero Shikotsu s Mt. Eniwa v pozadí

Po snídani v malém podniku naproti jezeru, kde servírují výborné domácí muffiny a horkou čokoládu (kdybyste ho hledali, jmenuje se trefně ペンネンノルデ), se vracíme do guesthousu. Je čas na výlet. Vidíme, že paní domácí už připravuje nejrůznější vybavení. Ivetka se nadšeně ptá, jestli půjdeme ve sněžnicích. Japonka se ale jen hlasitě zasměje a zakroutí hlavou. Pak ukáže na věšák plný neoprenů.

S nejistým úsměvem si prohlédneme tlusté černé obleky a s nechápavým pohledem se vracíme k paní domácí. Ta se chechtá čím dál víc.

Lámanou angličtinou nás ponouká: “ Vy oblíct tohle. Půjdeme na led, hop hop! Bude velký křup a vy budete v jezero!“

Koukám na Ivetku, ona kouká na mě. Oba blbě koukáme. „Ta je asi nějak mimo, ne?“ odtuší Ivetka. Paní domácí už tečou ze smíchu slzy po tváři a předvádí „hop, hop a křup“. Pak se ale podívá na hodinky a posunkama naznačuje, že nemáme zdržovat a máme se navléct do neoprenů.

Bude výlet!

Jak jsme se do ledového jezera propadli

Je pár minut po jedenácté a v jedné z kouzelných uliček vesničky Shikotsu se místním obyvatelům i návštěvníkům naskýtá nevšední pohled. Někteří se zastavují a jiní nevěřícně kroutí hlavou.

Za zvuku roztomilé zvonkohry si cestu sněhem krátí skupinka podivínů, která ze všeho nejvíc připomíná migraci malé kolonie tučňáků. V tlustých neoprenech se členové avantgardní skupiny nemotorně kolébají ze strany na stranu. Nezdá se, že by sami měli úplně jasno v tom, jak se do této situace dostali. Tedy až na jistou paní v čele průvodu, kterou nárazově přepadají záchvaty smíchu.

Co koukáte, to je úplně normální procházka k jezeru

Po čtvrt hodině jsme dorazili na místo. Stojíme na břehu jezerního přístavu, hladina je zamrzlá. Bodejť by nebyla, když je asi 10 stupňů pod nulou. To naši šílenou průvodkyni ale nemůže odradit od toho, aby na nás nadšeně gestikulovala. Máme si nasadit neoprenové kukly. Ty jsou tak neuvěřitelně těsné, že když s jejich nasazováním skončíme, má Ivetka pusu vyšpulenou jako teenager na selfíčku a já mám oči vykulené jako mops se zaraženými prdy. Už je nám všechno jedno a smějeme se s Japonkou jako blázni na útěku.

„Hop! Hop!“ navádí nás Japonka. Kdo neskáče, není Čech, říkáme si – a jdeme na to. Pomalu a nejistě děláme první kroky na led. Křupe to. Proti všem instinktům a varování rodičů z dob dětství pokračujeme ještě o kousek dál. Pak se zastavíme, jeden druhému věnujeme poslední pohled – a hopkáme.

Hop, hop, křup!

„Ty vole!“ Ivetka je ve vodě. „Doprdele!“ propadám se za ní. „Křup!“ nadšeně volá Japonka, zatímco se sama snaží probourat do ledové lázně. Úvodní šok, když se ledová voda dostane na obličej a ruce vystřídá nadšení. Neopreny nás drží na hladině a chrání před podchlazením, takže rychle nabíráme jistotu a škrábeme se zpátky na led, abychom se mohli znovu propadnout do jezera. Běháme jako tučňáci, skáčeme přes ledové kry a lapáme po dechu pokaždé, když se voda dostane do rukavic nebo vyšplouchne do obličeje.

Japonci jsou blázni. Je prima se k nim přidat.

Když opouštíme přístav, vypadá to tam jako po výbuchu. Cestou zpátky ještě skáčeme do závějí, děláme andělíčky a na kolemjdoucí děláme soudě podle jejich výrazu ještě silnější dojem než cestou k jezeru.

Hurá na Lake Shikotsu Ice Festival

Půl hodiny se vysvlékáme z těsných neoprenů před budovou guesthousu. Když po vzoru pohádky o veliké řepě vytáhneme společnými silami i poslední nohu z rukávu, můžeme se konečně ubytovat.

Náš pokoj je velmi skromný. Vybaven je čtyřmi zdmi a podlahou a na spaní už máme připravené futony s peřinami. Zdá se, že je tu větší zima než venku. V rohu se krčí malý přímotop. Vypadá, že ze zimy sám dostal rýmu. Teplo vyřešíme později, máme hlad. Jdeme na oběd a hlavně – okouknout místo, kde se večer koná ledový festival!

Japonci zimní festivaly milují. V každém městě či vesnici je prožívají jinak. Někde vyřezávají fantastické sochy z ledu, jinde tvarují ze sněhu oblíbené komiksové postavičky, případně z něj staví celé budovy. V Shikotsu každou zimu budují ledový lunapark.

Hned první odpolední návštěva nás nadchnula, ale zdá se, že zábava se pořádně rozjede až po setmění. Jdeme tedy ještě na jeden muffin a horkou čokoládu. Kolem šesté už se ale Shikotsu noří do tmy. Je na čase vyrazit do království ledu podruhé.

Vstupujeme branou do ledového tunelu. Na každém rohu se objevuje něco zajímavého – smrk kompletně celý pokrytý ledem, hejno ryb zamrzlých v ledových cihlách nebo ledová spirála osvícená svíčkami. Vycházíme ven z tunelu a před námi se otevírá neskutečný svět ledových hradů, věží, skluzavek, točitých schodišť, iglů, bludišť, hradeb a mostů a kluzišť. Vše je nasvícené a barvy se mění jako na vánočním stromku. Hudba se mísí s veselým hlaholením návštěvníků. Vzduch voní grilovanými klobásami s hořčicí a my nevíme, kam se dřív dívat a vydat – tak jdeme rovnou za omrzlým nosem.

Ledový festival Lake Shikotsu

Malé velké vyvrcholení

Celý večer trávíme prozkoumáváním ledového parku, fotíme, kloužeme se a ochutnáváme dobroty ze stánků. Kolem sedmé se přidáváme k velkému davu na hlavním prostranství. Ve vzduchu je cítit nedočkavé napětí. Co nevidět má totiž začít ohňostroj! Po laťce, kterou nastavily dnešní zážitky, čekáme přinejmenším atomovku.

Bohužel se však konal spíše pravý opak. Těžko říct, zda za tím vězel japonský zvyk vychutnávat si vše v klidu a v malých soustech, láska k životnímu prostředí, nebo prostě v obecním rozpočtu už nezbyly peníze na pořádné rachejtle. Každopádně z kopce naproti vylétla světlice a zhruba každých 30 sekund následovala další, marně se snažící rozzářit oblohu a oči pozorovatelů pod sebou.

Až na úplném konci, když mi Ivetka pomalu usínala na rameni, se vrchní ohňostrojař odvázal a vyslal do akce několik větších dělbuchů najednou. Obloha se na pár okamžiků proměnila v zářivou přehlídku vybuchujících pestrobarevných hlav odkvetlých pampelišek.

Pro váš větší požitek jsme všechny rachejtle spojili do jedné fotky

Večeře a noční omrzliny

Po ohňostroji se vydáváme hledat místo, kde bychom se navečeřeli. Zatouláme se k hospůdce, které jsme si všimli už dopoledne. Zvenku na stěnách pod střechou visí sušené a na kost zmrzlé ryby, ale uvnitř to skrz zamlžené okénko vypadá útulně.

A taky že jo! Místnost je vytopená kamny a atmosféru rodinného hostince dokresluje všemožné staré zaprášené harampádí, židle různých velikostí i stylů a nejrůznější dekorace, které se tu za ta léta nashromáždily. Poroučíme si ramen a saké a dostáváme porci jako pro celý regiment. Bodrý pan hostinský nám saké dává ještě prohřát na kamna, zatímco srkáme horký nudlový vývar.

Kouzlo začouzené malé hospůdky si nás podmaňuje. Upíjíme saké a pozorujeme líné dění okolo, jak se lidé tulí k sobě na baru, hostinký roznáší rameny a skupinka místních přátelsky klábosí vsedě na zemi kolem nízkého stolu. Ani se nám nechce ven, ale bohužel musíme.

Chtě nechtě se zachumlaní do bund a čepic vracíme potemnělou tichou uličkou zpátky k našemu guesthousu. Pokoj je vymrzlý a přímotopu se i přes vypětí všech sil nedaří mráz zahnat na ústup. Volíme proto plán B. Bereme do rukou jakési měchýře, které nám paní domácí nechala vedle futonů, a plníme je horkou vodou (jejíž dostupnost poněkud irituje Ivetku, jelikož jí ve sprše tekla jen studená). Pak lezeme i s plným měchýřem pod peřinu (myslíme s tím měchýřem od paní domácí) a přes drkotání zubů usínáme.

Po pár minutách se ozve pípání přímotopu. Přestal topit. Má totiž bezpečnostní časovač a každé dvě hodiny se s hlasitým pípáním vypne.

To bude noc…

Ivetka kontroluje životní funkce našeho přímotopu

Cestopis Japonsko 2019