V roce 2019 tomu byly už 4 roky, co jsme se přestěhovali na Filipíny. Bláznivá Manila, korálové ostrůvky, palmy, koktejly, písek ve vlasech i v kapsách – to všechno je fajn, ale už to chtělo taky nějakou zimu. Proto jednoho parného dne Ivetka práskla do bambusu a rezervovali jsme si na únor let do Sappora. Šnorchly vyměníme za snowboard v zimním středisku Niseko a ještě stihneme proslulé ledové festivaly v Sapporu, Shikotsu a Otaru. Takže Konnichi Wa, Japonsko!

Z Manily jsme přes Osaku letěli do města Sapporo, resp. jeho předměstí New Chitose.

Kterak jsme se málem do Japonska nedostali

Z Manily jsme se chystali vypravit nejprve do Osaky. Načasování nemohlo být lepší – trefili jsme se přímo do oslav čínského Nového roku. Čínští obyvatelé Filipín se tak v touze navštívit své rodiny poctivě na letišti seřadili do nové Velké čínské zdi a my málem prošvihli náš let.

No dobrá – k všeobecnému napětí jsem špětku přispěl i já, když jsem nejprve na pár vzrušujících okamžiků ztratil pas (odložil jsem si ho na židličku u směnárny) a když jsem o jeden let později na letišti v Osace nedopatřením vyhodil obě naše letenky do odpadkového koše v McDonaldu. To už mě Ivetka měla soudě podle založených rukou plné zuby.

Příhoda se moc nezdála ani slečně za přepážkou check-inu, u níž jsem se domáhal vytisknutí nových letenek. Snad až výměna pohledu s Ivetkou v ní probudila soucit. Čerstvé nové letenky mi byly zabaveny, a tak jsme o půl páté večer téhož dne konečně stanuli na sněhem pokryté ulici předměstí největšího města ostrova Hokkaido, Sappora.

Po čtyřech letech zase zima!

Radost ze sněhu a mrazu jsme po 4 letech v tropech měli velikou. Prvních pět minut jsme se venku před terminálem bavili vydechováním páry. Mráz nám ale velmi rychle začal zalézat pod bundy, a tak jsme vyrazili se ubytovat.

V hotelu naši radost znásobil pan recepční. Přes Agodu jsme měli rezervovaný malý bezvýznamný pokojík. Jenže jsme prý také zaškrtli, že chceme, aby byl pokoj nekuřácký. No a ten jediný, co mu zbyl, bylo shodou okolností luxusní apartmá v nejvyšším patře. Netřeba dodávat, že od té doby políčko „nekuřácký“ zaškrtáváme pravidelně.

Pokoj byl vskutku přepychový. Vkusně snoubil prvky střídmého japonského ryokanu a pohodlné moderny. Koupelně dominoval dřevěný sud odkazující se na styl tradičních lázní onsen. Kontrast dotvářel nadčasový multifunkční záchod s ovládacím panelem s 20ti tlačítky, kterému už chyběl jen joystick a pedály.

Navzdory tomu, že zima se na Hokkaido vrací každý rok, nedosáhli Japonci ve srovnání se záchodovou technologií žádného zásadního pokroku v zateplování. Naskytla se nám tak nevšední příležitost pozorovat rampouchy – nikoli však za okny, nýbrž před nimi. Nastavili jsme tedy topení na osvěžujících filipínských 40 stupňů a vyrazili na nákup do blízkého obchodního domu.

Dva nanuci na nákupech

Ne snad že bychom byli ten typ cestovatelů, co jezdí do exotických krajin hlavně za nákupy. Do obchoďáku jsme vyrazit museli, když Ivetka po dvou minutách v minus sedmi stupních došla k závěru, že tenisky nejsou vhodná obuv do závějí a že jí už začíná černat malíček.

Jako zásadní problém při nakupování v Japonsku se ukázalo, že místním zřejmě nohy přestávají růst kolem šestého roku života. Po půl hodině už polovina prodavaček Ivetce sháněla zimní boty v oddělení pro sněžné muže. Poté, co jsme konečně našli dost velké sněžnice, dovybavili jsme se ještě tlustými šálami a vyrazili se navečeřet do sushi podniku.

Na japonskou kuchyni jsme se moc těšili. Malý vláček na jezdícím pásu nás neustále zásoboval tuňákovými, lososovými či chobotnicovými rolkami a vše jsme zapíjeli matcha čajem, který si hosté mohou sami namíchat z prášku a horké kohoutkové vody přímo u stolu.

Na co se těšit příště?

Unavení, ale štastní, že jsme tady, jsme po osmé hodině večer dorazili zpět na hotel. Stejně jako před dvěma lety v Kyotu (tenhle cestopis vám ještě dlužíme) jsou i tady lidé moc milí. Anglicky tu sice nikdo neumí, ale každý se snaží poradit a pomoc.

To se nám bude zítra hodit. Pojedeme totiž do vesničky Shikotsu ležící u stejnojmenného jezera a nemáme úplně jasno v tom, jak se tam dostat. Ale s úsměvem to určitě nakonec nějak půjde.

Cestopis Japonsko 2019